ČESKÉ FILOSOFICKÉ MYŠLENÍ - Počátky českého filosofického myšlení

Probrali jsme filosofické myšlení od myšlení východu , přes antiku, patristiku a scholastiku ale otázka jak to bylo v českých zemích, jaký tu byl vztah k filosofii, od kdy můžeme datovat kořeny českého filosofického myšlení zůstala zatím nezodpovězena.
            Ale hned v úvodu je nutno říci, že české filosofické myšlení se už ve svých počátcích projevovalo jako svébytné, samostatné a do jisté míry i specifické. Tu specifiku tvoří právě skutečnost, že naše země leží uprostřed Evropy a tak jí zásadní filosofické proudy nemohly minout.

Zasloužili se o to nejvíce poslední Přemyslovci. Za jejich vlády se stala Praha významným kulturním centrem Evropy. V katedrálních školách se zdařile komentoval Aristoteles, především jeho logika, ale i práce věnované filosofii přírody.
            Ale ten rozhodující start do hlubokých filosofických změn zaznamenala významná událost kterou tomuto národu připravil Karel VI. V r. 1348 založením Karlovy university. Alma Máter –  matka živitelka – se měla čile k světu a význam pražského vysokého učení rostl každým rokem. Za dvacet pět let své existence – v 70 a 80 letech 14. stol. se KU stala vyhledávanějším duchovním centrem než  Sorbona v Paříži. Z uvedeného století pochází celý soubor vynikajících filosofických textů zcela specifických, reagujících na konkrétní politickou situaci nejen v Čechách, ale i v Evropě. Jejich autorem byl rektor KU mistr Jenek Václavů. Politická témata rozvíjel na Aristotelově díle „ Politika“, zejména se zabýval ústavou obce, způsobem vlády, a jeho výklad filosofie, vycházel z takových osobností jako byli Marsilia z Padovy, nebo Wilém Occam. To se nelíbilo německým Mistrům a církevním hodnostářům. Masilia i Occam stáli plně na straně císaře proti papežské moci.

Marsilia z Padovy byl charakterizován jako  odbojný Františkán. Čím více usilovali papežové o světskou moc, tím větší to vzbuzovalo odpor světských vládců. Ti se pouštěli do otevřených politických, náboženských i vojenských střetů s papežskou mocí i křižáky. Do sporu s papežem Aviňonským se dostal i německý císař Ludvík Bavor. Ten papeže vojensky porazil a byl exkomunikován z církve. Jeho dvůr se stal útočištěm těch filosofů, kteří odmítali uznávat církevní dogmata a byli církví pronásledováni. K nim patřil i Marsilia z Padovy. /1250-1343/ Byl profesorem na Sorboně, pracoval i jako lékař a právník. Byl to duchovní vůdce Bavorova odboje. Papež Klement VI jeho dílo „Obrana míru“označil jako za nejkacířštější dílo, které kdy četl. Co tam Marsilia psal?
            Církev se nesmí míchat do světských věcí. Světské věci řeší panovníci. Ti jsou důležitější než církev. Zákony ve státě mají určovat lidé, kteří stát tvoří. Kdyby se církev nevměšovala do světských věcí, byl by mír. Kněží si osobují moc nad státem. Choutky papežů jsou zdrojem válek. Úkolem církve je hlásat slovo boží, odpouštět hříchy ve jménu Krista. Ale ne lidi trestat. Upalovat je na hranici je zločin. Pryč s inkvizicí. Všechno lidské jednání patří jen světskému soudu.

Tak to byl Marsilia z Padovy. A jeho myšlenky do českých poměrů formuloval Mistr Jenek. Zdůrazňoval klíčovou úlohu vladaře, jenž má v rukou zákonodárnou moc. Moc to však není omezená. Králem se může nazývat jen ten vládce, kdo vládne v souladu s rozumem. Kdo nejen slovy, ale hlavně činy naplňuje spravedlivé zákony. Jestliže by to nedělal, ztrácí jméno král a stává se tyranem. A tyrana je třeba svrhnout.

 

Už jen tyto teze svědčí o tom, jak byla česká filosofie světská. Tak byla zaměřena od samého počátku. Stejnými problémy žila i Karlova universita.
            Tyto myšlenky byly pozoruhodné proto, že Praha byla místem, kde se sbíhaly nejjemnější nitky mezinárodní politiky a kde nazrával zásadní konflikt mezi světskou a církevní mocí, mezi císařem a papežem.
            Teoretickým základem, na němž vyrůstal velkorysí projekt reformy církve a tím i celé tehdejší společnosti byl krajní filosofický realismus, který představoval anglický teolog, reformátor a filosof John Wiklif. Byl to profesor Oxfordské university. Tvrdý obránce Anglie proti právům papežů a církve. Církev má být chudá a má žít podle evangelia. Nemá mít žádnou světskou moc a žádné bohatství. To byl pokus o revoluci. A revoluce, to bylo ve středověku slovo málo známé.