ČESKÉ FILOSOFICKÉ MYŠLENÍ - reformátoři

 Je známo, že okázalá nádhera doby Karla VI. zakrývala ohlašující se celospolečenskou krizi. Tato krize měla podat svědectví o konci epochy středověku a o potřebě nových společenských pořádků. Především však hlavním problémem, jak už  bylo naznačenol, byla vzrůstající světská moc církve, její už dále neudržitelný, středověký pohled na náš svět, jeho místo ve vesmíru a jeho vznik a také na svrchovanou moc papežství a zlořády, které v církvi vládly.
            Na přání Karla VI. Pozval arcibiskup Arnošt z Pardubic do Čech německého kazatele Konráda Waldhauzera, který měl upozornit na neudržitelné poměry, které panují v církvi a přispět k jejich pranýřování.
            Od podzimu roku 1363 kázal Konrád v Praze, v kostele svatého Havla na Starém městě Pražském. Kázal německy a nebo latinsky. Přes jazykovou bariéru byl kostel při jeho kázání nabit k prasknutí. To svědčí o tom, že to s našimi předky ani po jazykové stránce nebylo tak špatné. Ale na druhé straně byl Waldhauzer skvělým řečníkem a jak bychom řekli dnešním jazykem, byl charismatickou osobností. Prokazoval sociální cítění, nemiloval stojaté vody, měl soucit s trpícími. Kritizoval přepych, rozmařilost, nadutost, touhu po moci a bohatství, bez ohledu na následky. Svou kritikou stíhal nejvýše postavené.Neměl to  v Čechách lehké, a tak, ač podporován králem, staly se mu ideové střety nakonec osudné, neboť vyčerpán stálými útoky a polemikami, zemřel v Praze roku 1369.
            Waldhauzerovy výroky dokazovaly, že církev přestala plnit svou etizační funkci ve společnosti a neustále se vzdalovala svému duchovnímu poslání. Kristus se ze srdcí prelátů vytrácel a místo něj tam vstupovala touha po majetku, moci a světských radovánkách.
            Po své smrti nalezl Konrád Waldhauzer pokračovatele v Janu Milíči z Kroměříže. Tento moravský rodák, který pracoval jako notář císařské kanceláře, když se blíže seznámil s poměry v církvi, neboť měl za povinnost z titulu své funkce dozírat na kázeň pražského kléru, rozhodl se svůj úřad opustit a stát se kazatelem. Neviděl jinou možnost, než být kritikem těch zlořádů. Začal kázat na Malé Straně, v kostele Svatého Mikuláše. Zpočátku vzbuzoval spíše posměch svým hanáckým nářečím, ale posměch brzy přešel. Milíč byl skutečně výjimečným mužem. Emocionální osobností. Maximalisticky dodržoval ideál křesťanské chudoby a čistoty. Byl to muž činu, aktivního sociálního jednání, projevoval zájem o z cela praktické otázky, Snad k nejznámějším Milíčovým textům patří list papeži Urbanu pátému. Milíč v něm mimo jiné píše

Ve jménu Kristově, k Tobě, Svatému otci, papeži Urbanovi, kročeje svého srdce s důvěrou otvírám. Ejhle nejprve. Biskupové, knížata tvoji, druhové jsou zlodějů. Všichni milují úplatky, Jdou za odměnami, sirotkům neposkytují spravedlnosti, jak církev svatá káže.
Co mám říci o kanovnících. Někteří více válčí a zápas v turnajích, než zpívají v kostelích. Někteří mají své prebendy založené jen na lichvě a lichvářských úmluvách. Někteří půjčují peníze, a co se jim nad jistinu dostane, místo do mší, do radovánek světských ukládají. Jiní nad vlky krutější uchvacují mnohé prebendy, olupujíce chudé…….

Mlíč se v dopise obrací proti všem církevním hodnostářů. Vytýká jim nedbalost a zločiny. V závěru dopisu důrazně žádá papeže, aby svolal koncil, který jako vrcholné shromáždění křesťanstva musí zasáhnout a nalézt východisko z úpadku, jaký dosud církev nezažila. V koncilu viděl Mlíč počátek reformy církve. Mlíčovi bylo známo, že byl ochoten rozdělit se s potřebnými i o to minimum, co sám měl. V otázce majetku církve byl nekompromisní a vždy odkazoval na evangelium, chudobu prvotních křesťanů a známý výrok Krista, že „Dříve projde velbloud uchem jehly, nežli boháč do království nebeského“.
            Všímal si těch, kteří se ocitli na samotném okraji tehdejší společnosti. Svou pozornost věnoval také nevěstkám. Mnohé z nich vyplatil a přivedl k řádnému životu.. Prostituci chápal především jako problém sociální.
             V roce 1372 došlo ke zvláštní události. Majitelka hampejzuj v Benátské ulici, která věděla, jak se Mlíč o prostitutky staral, odkázala tento dům Mlíčovi. Ten se rozhodl udělat z něj jakýsi dnešní sociální ústav. Nazval ho Jeruzalém. Protože však měl málo prostředků, obrátil se přímo na krále Karla IV. Karel jeho záměr nejen schválil, ale také finančně zajistil. Čin v této době nevídaný a neměl obdoby v celém tehdejším známém světě. Vznikl nový obytný objekt, který zahrnoval také školu a kapli. Žily v něm nejen dívky, které zřekly své původní profese, ale i chudí lidé.
            Vezmete-li v úvahu, jak se Mlíč pouštěl do církevních hodnostářů, bylo jasné , že to byl právě Jeruzalém, který se stal centrem jejich kritiky a nenávisti. Ale Jeruzalém vystupoval jako prototyp vzorné obce. Přesto štvanice na Milíče neustávala.. Pod tlakem žalob, urážek a pronásledování Milíč v Avignonu, kam byl jako žalovaný pozván k papežskému stolci , v červnu roku 1374 zemřel.
            Ihned po jeho smrti začalo také pronásledování jeho žáků a Karel IV byl nucen ústav zrušit. Idea Jeruzalému však nezanikla.Milíčovy myšlenky se šířily po českých zemích a ovlivňovala stále se rozrůstající okruh stoupenců reformy církve.

            Na Milíčovy myšlenky navázal jihočeský lidový myslitel Tomáš Štítný ze Štítného.. Zaměřil se především na vzdělávací činnost a filosofie pro něho byla prostředkem kultivace nejširších vrstev ve městě i na venkově.Byl přesvědčen, že lidem musí být poznatky zpřístupněny v národním jazyce. Odmítal latinu , stavěl se proti výlučnosti vzdělání.Šlo mu o to, aby se lidé neučili přemýšlet a využívali vlastního rozumu, nepoddávali se „cizímu ohni a zůstávali svorní v poznané pravdě.Také on usiloval o odstranění největších zlořádů v církvi, ale nechtěl zpochybňovat význam křesťanské víry. Byl přesvědčen, že věci víry prospěje nejvíce tím , když ji zaštítí rozumem.K jeho nejvýznamnějším dílům patří „ Řeči besední“ . Štítný se v něm obrací především na příslušníky své rodiny , nejbližší známé, ale i na širokou veřejnost a pokusil se v něm podat systematický výklad filosofie.. Byla to forma encyklopedie metafyziky a etiky.Je považován za otce české filosofické terminologie. Náboženství v podobě bezduchého tmářství odmítá,právě tak, jako pronásledování kacířů.V náboženství zdůrazňuje jeho mravní hodnotu. Církev podle něho je povinna poskytovat člověku pevná a všeobecná pravidla víry. Štítný tím zdůraznil názor, který se pak rozvinul u Jana Husa a jeho stoupenců. Totiž otevření jedinečné problematiky zprostředkování obecné pravdy, pro všechny stejně závažné, jak pro prostého věřícího, tak i pro vysoce postavené hodnostáře. Tento názor se pak v sociální praxi projevil jako ostrá kritika stávajícího společenského systému. Štítný zdůrazňoval, že člověk má přemýšlet, jeho rozum nesmí zůstávat v klidu a proto je tak lehké, že lidé mohou snadnou dospět k názorům, které byly nazývány kacířstvím.Různé názory vyplývají z lidské přirozenosti a je zločinem proti člověku bránit mu v jeho uvažování. Tomáš Štítný se tak zařadil k předchůdcům Mistra Jana Husa.

                       K těm patřil i Matěj z Janova, vynikající analytik společnosti. Reformní názory dokázal podložit logickou filosofickou argumentací. Studoval v Paříži a na studiích projevil vyhraněný zájem o bibli.Byl to také on, kdo uvedl kult bible do českých podmínek. Právě zdůrazňováním bible překrýval a odsunoval do pozadí platné církevní předpisy, které byly v mnohém s biblí v rozporu. Proto se jeho učení stávalo obžalobou neudržitelné praxe církve,která se prohřešovala proti zásadám, které uvádělo písmo svaté a bible.Velice ostře vystupoval proti vlastnictví a hromadění bohatství církve.Vyzýval k tomu, aby mniši nic nevlastnili, aby měli vše společné s lidmi, zejména pak se strádajícími a chudými.Upozorňoval na to, že zejména žebravé řády žijí především na úkor těch nejchudších vrstev a nesouhlasil s tím že tráví čas v ústaní a a celách a věnují se jen své spáse.. Na jejich adresu píše : „ Je zlé, že téměř všichni křesťané, bohatí i chudí, ženy i muži, pokud mají vynikající nadání a vlohy, výjimečné nadšení a touhu po spáse, utíkají brzy ze společnosti prostého lidu pryč , což je projevem bezcitnosti k němu.Vstupují do klášterů,, skládají řeholní sliby a uzavírají sami sebe do cel, kam je přitahuje krásná iluze samotářského života podle božských i lidských rad a slibů “

                           Matěj z Janova tu řešil problém vztahu intelektuálů k lidovým vrstvám společnosti, které oprávněně požadují oporu a vědění o příčinách jejich strádání, případně návod, jak věci řešit k lepšímu.Matěj z Janova navázal na dílo, započaté Konrádem Waldhauserem.

                             Do rozporů církve a společnosti zasáhlo na počátku 15. století učení „kacíře Wyclifa.“profesora university v Oxfordu. Jeho nejvíce odsuzované traktáty přivezl na pražskou universitu Mistr Jeroným Pražský a ty se staly předmětem ideového sporu mezi českými a německými mistry .Církev učila o tak zvané trassusubstanciaci,což znamená přepodstatnění – přeměnu chleba a vína při mši svaté v tělo a krev Kristovu prostřednictvím hostie. Kristus byl podle pojetí církve ve svátosti oltářní fyzicky přítomen. Wyklif se s tímto výkladem neztotožňoval a chtěl přivést křesťany zpět k původnímu, ryze duchovnímu vyznění svátosti oltářní, tak jak byla chápána v počátečním stadiu křesťanství.Snažil se odstranit bariéru, kdy kněží přijímají chléb a víno a ostatní křesťané pouze hostii.Trassubstanciaci označil za projev modlářství a za omyl církve. K nejradikálnějším vyznavačům Wyklifa na universitě patřili původně Husovi učitelé a přátelé ,ale později jeho největší odpůrci Mistr Stanislav ze Znojma a Mistr Štěpán z Pálče. Spor českých a německých mistrů měl i politické pozadí Němečtí mistři prosazovali po sesazení Václava IV.z  trůnu římských králů r.1403 papežem Bonifácem IX, protikrále Němců Ruprechta,čeští mistři stáli na straně Václavově. Ten jim to nezapomněl a dlouho nad nimi držel ochrannou ruku.