Filosofie staré Indie

                     Jak z hlediska zeměpisného , tak z pohledu kulturního je Indie svět zvláštní. Pro pochopení myšlenkových proudů Indie je nutné nahlédnout do její historie. Není to záležitost jednoduchá, protože v Indii neexistovalo žádné dějepisectví v evropském pojetí a proto u většiny zachovalých písemností nelze s jistotou uvést alespoň století, které by se vázalo k datu jejich vzniku. Odhaduje se, že asi v kolem roku 1900 před naším letopočtem započal Indii od severu dobývat národ, který si říkal Árjas. Slovo „arja“ znamená urozený, vznešený, ale také orání. Je tedy možné, že Árjové byli rolníci.Jazykověda si povšimla skutečnosti, že Árjové hovořili jazykem, který je příbuzný evropským jazykům, také jazykům slovanským,a z této jazykové příbuznosti byl vyvozen závěr podle nějž Indoarijci pocházejí spolu  s  příslušníky evropských jazykových skupin z jednoho indoevropského národa.Arjové                                                                               

ve třech vlnách, z nichž každá představovala staletí ovládli celou Indii a podrobili si Drávidy,

 což bylo původní obyvatelstvo Indie.Árjové se stali vládnoucí vrstvou a zformovali společenské instituce, které od té doby charakterizují veškerý život v Indii.K tomuto systému patří i kastovní systém, který vzdor moderním společenským tlakům funguje v této zemi dodnes.Důvodem k vytvoření kast byla nutnost striktního oddělení vrstvy árijských vládců od původních obyvatel.Slovo kasta je portugalského původu a přeloženo znamená barva.Až dodnes znamená kasta nepřekročitelnou hranici. Původní dělení představovalo tři hlavní kasty.Nejvyšší kastou jsou brahmáni – tedy kněží.Oproti srovnání s Evropou se postavení brahmánů odlišuje tím,že tito kněží nikdy neusilovali o světskou moc a nikdy také nevytvořili žádnou organizaci podobnou třeba církvi. Druhou nejvyšší kastou se stali kšatrijové, které lze srovnat se středověkou šlechtou. Byli to vládcové a bojovníci.. Třetí kastou jsou vajšjové ,což jsou svobodní lidé, obchodníci, řemeslníci. Nejníže stojí páriové, složení z původních domorodých kmenů, kteří představují i dnes jeden z největších sociálních problémů této země.V kastovním dělení docházelo v průběhu vývoje ke stále hlubšímu kastovnímu dělení. Vznikly nové podkasty, z nichž každá žije přísným, izolovaným životem.Kastovním systémem začíná otřásat rychlý průmyslový rozvoj Indie.

                            Pro vývoj duchovního života Indie bylo důležité privilegované postavení brahmánů, kteří věděli,jak si počínat při styku s božskou mocí, pečlivě si toto vědění střežili a obklopovali ho tajemstvím.Stávali se prostředníky všech důležitých událostí veřejného i soukromého života a zároveň měli ve svých rukou veškeré tehdejší vzdělání. Vytvořili vedle kněžských sbírek formulí i obdivuhodné texty, tak zvané upanišady.Ty netvoří ucelený systém, ale jsou to myšlenky a nauky mnoha myslitelů Slovo „upanišada“ je složeno ze slov upa a sad. Upa znamená sedět a sad blízko. Upanišady tedy představují nauku určenou těm kteří sedí blízko, tedy blízko Mistra ,což představuje vědění určené zasvěceným. Celé východní myšlení má své zvláštnosti a nikdy nebylo pěstováno jako myšlení evropské.Nikdy nemělo potřebu být filosofickou teorií a vždy stálo blízko životu. Počátky staroindického myšlení jsou uloženy v rozsáhlém souboru mýtického, především náboženského vědění, které se uvádí jako období védské. Váže se k období 1500- 500 před naším letopočtem. Védy nepředstavují jedinou knihu, ale celou literaturu, která byla vytvořena v nejrůznějších dobách, moha neznámými autory. Véd znamená náboženské a teologické vědění, které je svým rozsahem asi šestkrát větší než bible.Védy představují příručky starých indických kněží. Formuje se v nich základní filosofický okruh uvažování opírající se především o učení o brahmá a átmánu.Oba tyto pojmy nabyly v upanišadách rozhodného významu.Brahmá je universální světový duch. Původně modlitba, později posvátné vědění a na konec universální pojem.Všechno řídí a všechno prostupuje.Obecný tvůrčí princip světa, prazáklad všech věcí.Brahma nahlédnuté v naší duši se nazývá átmán.Stejně i tento pojem prošel dlouhým vývojem.Původně označoval dech a dýchání, jako základní životní proces.Později nabyl významu podstaty vlastního já.Je to jádro našeho nejvnitřnějšího já. Pronikáme k němu , když si od člověka odmyslíme tělesnou schránku, chtění, myšlení, cítění, žádostivost.Tak dospějeme k tomu neuchopitelnému nitru naší osobnosti , pro nějž není jiné slovo, než já. Brahma a átmán jsou totožné,jejich rozdíl je jen rozdílem stanoviště, ze kterého jsou nahlíženy.Pravé poznání spočívá právě v poznání této jednoty.A je zřejmé.že toto poznání je možné jen sestupem do našeho nitra.Představuje to oproštění se od vazeb na vnější svět,jít cestou odříkání, sebekázně a opuštění smyslového světa.K átmánu se nedospívá studiem, ani

genialitou.Pravda není přístupná rozumu a nelze ji ani uchopit slovy. Zřeknutí se sama sebe, postupování námahy a utrpení, askeze,má v Indii význam, který u jiného národa nenajdeme.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        

                                Druhá základní myšlenka upanišad je spjata s naukou o putování duší a vysvobození. Pro toho,kdo pochopil,že všechno žití má charakter utrpení není dobrá myšlenka, že se znovu narodí buď na vyšším nebo na nižším stupni, podle toho, jak se osvědčil v dosavadním  životě.Proto se snaží, aby tomuto koloběhu střídání narození a smrti unikl.Lze to učinit tak, že moje duše se stane nezávislou na životním jednání. Spása, které se říká mokša spočívá v askezi a sní spjatém poznání átmánu jako brahmá. Védské období,ve kterém převládalo bráhmanské náboženství bylo pozadím všeho filosofického myšlení.

                                 Doba od roku 500 před naším letopočtem až do roku 1000 po Kr. se označuje za klasickou ve které v osobě Mahávíry a Budhy vystoupili zakladatelé nových filosofických a náboženských myšlenek.Jejich filosofie ztrácí charakter tajných nauk a obrací se k nejširším vrstvám a nižším kastám, kterým byl ve védském období přístup k vyššímu vědění odepřen. Mahávíra, zakladatel hnutí zvané džínismus byl pokládán za džína, neboli vykupitele. Podle jeho učení se svět skládá z oživené individuální duše nazvané džíva, a z neoduševnělé hmoty kterou nazval adžíva. Džíva má vlohy k vševědoucnosti, věčné blaženosti a mravní dokonalosti. Duše však nemohou tyto vlohy uskutečňovat, protože jsou od samého počátku nakažené materiálními vlivy. S každou lidskou činností vniká do duše hmota a tak se samy o sobě dokonalé a nesmrtelné duše stávají smrtelnými bytostmi, které jsou obtíženy hmotným tělem Osvobození duše z této vazby na hmotné tělo je možné je odstraní li se z ní hmotná zátěž. Cesta k tomu vede přes asketická pokání, přísně ctnostný život.Džínisté jsou zavázáni nelhat,nebrat co jim není dáno, nezabíjet cokoli živého, žít přísně ctnostným životem. Nesmí zabít ani obětovat žádné zvíře, cedili pitnou vodu aby z ní odstranili cokoli živého, nosili roušky, aby nevdechovali hmyz, zametali cestu před sebou, aby nezašlápli nějakého živočicha.V období kolem přelomu letopočtů se džínisté rozdělili na přísnější digambari / odění vzduchem / a umírněnější švétambary /bíle odění / Přes přísnost mravních příkazů jsou přívrženci tohoto učení v Indii dodnes. Počet jeho vyznavačů se pohybuje okolo tří milonů.

                                  Buddhismus je jeden z neznámějších indických, ale dnes již i světových myšlenkových a náboženských směrů.Jeho zakladatel Budha se narodil kolem roku 560 před naším letopočtem jako syn vládce v Kapilavastu, na jižním úpatí Himalájí. Dostal jméno Sidharta Gautama / ten, který dosáhl cíle /, později obdržel mnoho čestných jmen. Jméno Budha, které znamená probuzený, užíval sám. Vytvořil nauku místy vědomě protikladnou kastovnímu systému.Utrpení člověka spočívá v jeho žádosti, která ho poutá ke smyslovému světu.Žádosti nám oslepují zrak a nedovolují dosáhnout pravého poznání, které Budha nabízí ve čtyřech ušlechtilých pravdách.Je to jednoduchý mravní kodex, který tvoří první předpoklad ke spáse.Tyto vznešené pravdy se staly základem jeho učení. Znějí : „Všechno žití je strast Všechna strast má příčinu v žádosti. Odstranění žádosti vede k odstranění utrpení.Cestou k tomuto osvobození je osmidílná stezka pravé víry, pravého myšlení, pravého mluvení,pravého jednání, pravého života, pravého snažení, pravé bdělosti a pravého soustředění “ Lze ji shrnout jako mravný život,, kultivace mysli a modrost,.Mravný život se řídí pěti zásadami. Upustit od zabíjení a ubližování cítícím bytostem, nekrást a nebrat to, co ti nedávají, být střídmý v sexualitě, nelhat a vystříhat se pití alkoholu. Pravá bdělost a pravé soustředění se váže k meditaci Ta předpokládá ovládání smyslů, hlubokou soustředěnost mysli a mravný život. Postupné vnikání do hlubokého poznání skutečnosti proměňuje osobnost, mizí negativa, člověk se zbavuje nevědomosti a klamu ,osvobozuje se od tužeb a chtivosti, probouzí se láska a svoboda a člověk směřuje k osvícení.

                                   K buddhistické filosofii patří i zenový buddhismus, který pronikl i do Japonska. Zen nabádá k naprosto přirozenému chování Osvícený člověk je schopen poznat                                                                      

postatu věcí a jedná podle toho.Ví, kdy a co a jak dělat, vše dělá s mírou, která je prospěšná věcem i jemu.Zen je více praktický,ničemu násilím nebrání,ponechává člověku prostor pro plnou realizaci.

                                K indické filosofii patří i čarváka. Pod tímto pojmem nacházíme školu myslitelů kteří kritizují nejen bráhmanské učení, ale náboženství vůbec. Jejich učení je svou podstatou materialistické. Jsou přesvědčeni,že existuje jenom hmota a všechny duchovní děje lze převést na jevy materiální. Náboženství k kněze stíhají posměchem. Jejich představitel Brhaspátí říká „ Původci védů tichošlápci jsou, lotři a šaškové.Nauka o brahmá a átmánu je klam.Lstiví kněží vynalezly příkazy a káží. Vzdej se majetku, konej pokání, modli se a nedbej o pozemské statky. Rámo, mimo tento svět není nic, marná je naděje a víra. Užívej života zde a klamem pohrdej. Tučně se syť a na dluhy nedbej.Radostně užívej krátké lhůty, po kterou se smíš těšit z žití.Smrt je teprve před tebou a žádného návratu není.“

Nepřekvapuje, že i čarváka nalezla v Indii své stoupence. Ale většinový duch indické filosofie směřoval k Budhovu učení.

                                 Evropa začala indickou filosofii objevovat poměrně pozdě, asi os počátku 19. století. S rostoucí znalostí duchovního života Indie začal stoupat i jeho vliv na evropské myšlení.Oproti většině evropských filosofických pojetí dává indické myšlení rozumovému poznání pouze podřízený význam.Zdůrazňuje,že pravdu lze nalézt až za hranicemi lidského rozumu a že ji nelze postihnout slovy, ale jen intuitivně – vcítěním.Asi nejneobvyklejší je pro evropské chápání myšlenka stěhování duší – reinkarnace.Mimořádnou vlastností indických myslitelů je jejich velkorysá názorová tolerance.Dočítáme se o sporech a polemikách, ale nikdy o potlačování, nebo fyzickém pronásledování.Pro Indy jsou všechny myšlenkové systémy pouze ne zcela probádanou cestou k pravdě. Mnohé pronikly daleko za hranice Indie / buddhismus/, ale jejich šíření vždy bylo založeno na toleranci a nenásilí.Výrazným rysem jejich filosofie je podceňování pozemských věcí a odklon od činného života. To, že Indové získali svou státní samostatnost   až v roce 1947 a až do této doby byli kolonií,

 mohlo být způsobeno také tím, že svou svobodu nepovažovali v dostatečné míře za hodnou obrany.