Myslitelé

                                                         NICCOLO MACHIAVELLI

                                                                     / 1469 – 1537 /

                                   Ve svém díle „Vladař “ načrtl politickou teorii,zvýraznil význam státu a jeho moci.Moc za každou cenu. Bez ohledu na morální zásady.Úspěch zaručují takové prostředky,jako jsou klam,, lest,zrada,křivá přísaha, úplatek, porušení smlouvy. Všechno je dovoleno, vše je podřízeno úspěchu. Lidem je nutno lichotit a nebo je zničit. I za malé bezpráví se budou chtít mstít. Z hrobu se nemstí nikdo. Přes tyto tvrdé zásady se všichni shodují na tom že Machiavelli je hluboký znalec člověka. A jeho slabostí, kterých politik musí využívat.Státník má mít na paměti, že většina lidí je špatných a také hloupých.Proto se vyplácí jednat raději rázně, než ohleduplně.Bojovat lze zákony a násilím Když první nestačí, musí přijít druhé.Ani ve vztazích mezi státy neplatí morálka a právo.Vždy jde o boj o moc, vedený prostředky politickými a nebo vojenskými. Florenťan Niccolo Machiavelli byl prodchnut myšlenkou národní jednoty a velikostí své vlasti. pod vedením Florencie. Byl to zkušený diplomat. Je o něm známo, že tento muž, zrozený a vychovaný pro diplomacii, měl odvahu sobě i celému světu přiznat to, co diplomaté všech dob obratně zakrývali a nebo prozrazovali jen svým jednáním. Jeho způsob vyjádření byl však až příliš cynický.

                                                                  HUGO GROTIUS

                                                                     / 1583- 1645 /

                                         Holandský právník a teolog, který byl svým učením opakem Machiavelliho. Je mu cizí jeho cynický vykalkulovaný a chladný postoj. Grotius

           se věnoval mezinárodnímu právu, které je podle jeho názoru nejvznešenější částí právní vědy.Mezi jeho hlavní díla patří „Svobodné moře“ a „ Tři knihy o právu válečném a mírovém“ Na jeho dílech je znát, že je Holanďan, příslušník nezávislého, svobodného státu, jehož lodě se za obchodem plaví po Severových mořích a proto je jeho zájmem zachovávat jistotu obchodu, svobodu moře a stát proti válečným a loupeživým přepadům. Ale jako teolog hlásal, že právo je odvozeno z Boží vůle, vedle níž existuje ještě přirozené právo, které zavazuje nejen každého člověka , ale i státy v míru i válce.Právo stojí nad státem. Je považován za zakladatele mezinárodního práva.

                                                                      THOMAS HOBBES

                                                                           / 1558 – 1679 /

                                      Také tento Angličan se věnoval právní vědě. K jeho nejdůležitějším dílům patří „Základy přirozeného a politického práva “ které se zabývají naukou o státu. To tvoří jádro jeho filosofie. Je přesvědčen o neotřesitelné autoritě státu. Grotia překračuje v tom, že z práva vyloučil teologická hlediska a jeho pohled je ryze světský. Opírá se o Galileúv výklad přírody a pokouší se jeho metodu uplatnit na dějiny společnosti. Je to materialista. Člověka vidí jako egoistu, který usiluje o vlastní výhody a rozšiřování svého vlastnictví.Zdůrazňuje úloho státu, který musí prostřednictvím zákonů udělat mezi lidmi pořádek.Státní vůle ztvárněná panovníkem, nebo parlamentem musí být všemocná a stát je nositelem neomezené moci.Hobbesův názor, že mravnost není člověku vrozena, a je výsledkem působení společnosti , je výpadem proti biblické představě dokonalého člověka stvořeného Bohem.Tento myslitel je pokládán za atheistu. Je to teoretik státního absolutismu, který určoval tvář Evropy až do 18. století.

                                         V době 16. a 17. století se vyskytuje většina směrů dnešního polického myšlení a každý směr tu má svého zástupce.Bezohledné uvažování o moci, představované Machiavellim, dovolávání se mezinárodního práva, které bude zavazovat všechny národy , Grotius, myšlenka totálního státu suveréně rozhodujícího o právech, mravnosti a náboženství Hobbes.. Ale ani socialismus tu nechybí.Propagoval ho Angličan More, v díle „O nejlepším stavu státu na ostrově Utopia“ kde žádá konec vykořisťování nižších tříd a předvádí obraz dobře fungujícího socialistického společenství. Ideální obraz komunistické společnosti pak načrtl Ital Thomaso Campanela ve svém díle „Sluneční stát“

                                                              MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ

                            Tento Němec patří k nejvýznamnějším filosofům rané renesance.Vystudoval advokacii a teologii. Měl velkou náklonnost ke starým filosofickým spisům, které úsilovně studoval a jeho záliba ho přivedla k odhalení podvodu, o nějž církev po staletí odvozovala své nároky na světskou moc. Jednalo se o dokument Donatio Konstantini, zvaný Konstantinova donace, ve které císař Konstantin Veliký papeži Silvestru I svěřuje správu světských záležitostí a vlády.Mikuláš Kubánský odhalil, že tento dokument je podvrh.

                                  Také v astronomii vyslovil myšlenky že vesmír nemá hranice a potvrdil Koperníkovy myšlenky.Člověk je podle něho jedinečná individualita a na světě neexistují dva stejní jedinci, což pozdější psychologie jednoznačně prokázala.Rozlišoval různé stupně lidských poznávacích schopností. Schopnost smyslovou, která nám poskytuje jednotlivé dojmy, rozum , který tyto dojmy uspořádá a intelekt, který to, co rozum vyděluje spojuje v syntézu.Na stupni intelektu dochází i ke sloučení protikladů , na které upozornil již Herakleitos.

                                     Pokoušel se v praxi sblížit a spojit různá náboženství, jak křesťanská tak nekřesťanská. Podrobně zkoumal i islám i učení Koránu. Ve spise „Boží příkaz“ se scházejí mužové všech vyznání ,Řek, Žid, i Arab a jsou poučeni, že všichni , každý však svým způsobem, hledají a uctívají jednoho Boha a že existuje v celém světě jen jediná boží pravda.Vliv myšlenek tohoto neobyčejně významného myslitele je patrný u mnoha dalších filosofů.

                                                                    FRANCIS BACON

                                                                          EMPRISMUS

                                         V době, kdy ve Francii, Itálii a Německu renesanční myslitelé a přírodovědci tvořili základy novověké vědy a filosofie , nezávisle na nich v Anglii podnikl Francis Bacon významný pokus postavit lidské vědění na nové dokonalejší základy. Narodil se roku 1561 , jako syn strážce královské pečeti. Projevoval mimořádný talent. Studia na Universitě v Cambridgi ukonči již jako čtrnáctiletý.Odešel studovat do Paříže a po návratu do Anglie se dostal do parlamentu.Podařilo se mu obstát v intrikách královského dvora a stal se nejvyšším prokurátorem , právním zástupcem koruny a později lordem kancléřem. Králem byl povýšen na barona.Po dosažení nejvyšších poct a míst však přišel rychlý pád.Byl usvědčen z braní úplatků a to byl konec jeho politické kariéry Byl odsouzen a potrestán, král však mu za jeho zásluhy udělil milost. Ve svém díle „Esej o vysokém postavení“ píše: „ Muži ve vysokém postavení jsou služebníky v trojím ohledu.Slouží hlavě státu, své pověsti a svému úřadu. Nedisponují svobodně svou osobou, ani svým jednáním, ani svým časem… Vzestup k postavení je namáhavý, a vynaložená námaha nás přivádí k námaze ještě větší.Mnohdy je to vzestup nekalý a mnozí dospívají k poctám nepoctivým jednáním. Půda je kluzká, a cesta zpět znamená pád, nebo alespoň vyhasnutí.“

                                        Po potupném pádu se Bacon již do politiky nevrátil a do konce svého života psal své spisy a filosofické úvahy. Tato činnost mu přinesla  větší věhlas, než činnost politická.Proslavil se především svými esejemi, které prokazují autorovo vysoké stylistické mistrovství.Bacon je stručný, výstižný, rozebírá především chování člověka ve vztahu ke společnosti,. I když řeží podobné problémy jako Machiavelli, není tak cynický. Měl snahu zaznamenat veškeré tehdy známé vědění. Instauracia magna – Velké obnovení věd. Ze svého plánu dokončil jen tři části.. Spis „O důstojnosti a pokroku věd“ se zabývá kritikou tehdejšího stavu vědy, nově formuloval její úlohu a předpoklady budoucích výsledků. Týká se medicíny, psychologie i politiky. Je přesvědčen, že chybí organizace vědy na mezinárodním základě, která by zpracovávala práci a poznatky mnoha učenců světa.V určování cílů vidí velkou úlohu filosofie. V díle „Novum organon“ Nový nástroj podává rozbor vědecké metody. Zabývá se ovládnutím přírody člověkem. Chce li člověk ovládnout přírodu, musí ji dokonale znát.Abychom uspěli, musíme očistit myšlení od všech předsudků a tradovaných omylů a používat správný způsob myšlení i bádání. „Vědění je moc“zní Baconův slavný výrok. Spis „Nová Atlantida “ představuje vizi ideální společnosti budoucnosti. Navazuje na Platónovo dílo o mythickém ostrově a podává obraz budoucí společnosti, kde vládne věda. Vědci řídí i stát. Z jeho díla vyvěrá snaha dokonale poznat způsob lidského poznávání. Bacon prosazuje zásadu, aby lidské poznání vycházelo z bezprostřední lidské zkušenosti Filosofický směr, který vyjadřuje toto stanovisko se nazývá empirismus. Bacon se tak stává předchůdcem empirismu.Byl velkým bojovníkem proti předsudkům které ovlivňují naše základní poznán Rozdělil tyto matoucí předsudky , kterým říkal „idoly“ na čtyři třídy.

            1. idola tribus – neboli idoly rodu, které představují mylné představy dané omezeností našich smyslů.Máme sklon ke zjednodušování výkladu našich vlastních hledisek. /nebarevnost světa /

             2. idola specus – idola jeskyně představuje klamy, vyvolané naší subjektivní povahou, danou způsobem výchovy,naše návyky a zlozvyky /návyky, jenž nás vězní jako v jeskyni /

              3. idola fori - idola trhu – představuje klamy naší řečové komunikace, plynoucí také z nepřesného používání pojmů.

               4. idola theatri – idoly divadla- jde o klamy, které přijímáme z tradice, v níž se necháváme ovlivňovat spory a hádkami filosofů i politiků

                                     Bacon hledal spolehlivé východisko pro naše poznání právě v praxi a zkušenosti našeho rozumu. Považoval proto za základní metodu poznání indukci a byl jejím horlivým zastáncem. Otevřel bránu do nového duchovního světa.Sám cítil, že jeho metody nejsou dokonalé a soudil, že nastíněné problémy musejí zrát možná ještě několik lidských generací

                                       .Jeho nadčasové literární kvality z něho činí vrcholného myslitelé své doby. Baconova díla jsou tak dokonale stylisticky zpracována, že v novější době se objevila myšlenka, že je autorem dramat , které jsou připisovány Shakespearovi. Převažují však argumenty, které stojí proti této myšlence.

                                                                  JOHN LOCKE

                                                                     1632- 1704

                         Byl nejvýznamnějším empirikem.Představuje filosofii zkušenosti Před zkušeností není v našem vědomí nic..Studoval přírodní vědy, lékařství a státovědu.Za vlády Viléma Oranžského vykonával úřad komisaře pro obchod a kolonie a podílel se na utváření Anglie jako mocné koloniální říše.Koncipoval filosofii jako vědu o lidském duchu.V našem myšlení má být stejně jasno, jako vznesly zákony mechaniky do chování těles v přírodě.Zkoumal původ, rozsah a jistotu lidského vědění. Jeho stěžejním dílem je „Esej o lidském rozumu.“Dílo je napsáno prostým, přístupným jazykem. Upouští od řeči srozumitelné jen zasvěcencům. Skromně v něm podotýká, že je pouhý žák,který nechce poučovat muže moudrého úsudku. Napsal také spis „O výchově“ který je zasvěcen výchově anglického gentlemana. Byl stoupencem politického liberalismu, jehož zásady formuloval a tím pomohl dát základ modernímu politickému myšlení. Moc státu se omezuje jen na občanské statky lidí, v žádném případě se nerozšiřuje na jejich duše a smýšlení. Jeho stanoviska jsou výzvou k toleranci a to byl významný čin. Rozumové poznání hraje u Locka odvozenou roli. Proslul tvrzením, že „Nic není v našem rozumu, co neprošlo našimi smysly,“ a také obrazem rozumu jako čisté, nepopsané desky. / tabula rasa / Teprve ze smyslových dojmů se vytvářejí ideje a to z vnějšího i vnitřního vnímání. Poznáváme tak, že si uvědomujeme své ideje.Další činností rozumu vytváříme z jednoduchých idejí ideje složené a hledáním jejich vazeb, tříděním a vyvozováním se podle Locka utváří celkové lidské poznání.Vnější skutečnost pojímal Locke jako souhrn těles v prostoru, které působí na naše smysly. Smysly jsou podle něho bezprostředním východiskem našeho poznání.Pokud poznáváme, stává se naším prvním úkolem seznámit se se světem, jenž nás obklopuje.V druhém sledu již naše vědomí nepřijímá dojmy z vnější skutečnosti, ale obrací se samo do sebe , pozoruje se jakoby zevnitř a sleduje svou vlastní činnost V tomto smyslu hovoří Locke o vnější a vnitřní zkušenosti.

                                  Ale dobře víme, že smysly nás často klamou.Navíc známe, jak různou kvalitu smyslů mají různí živočichové. /pes čich , orel zrak atd. / Krajní empirismus tedy prozrazuje slabiny celé empirické gnoseologie Kromě toho lze je těžko udržet Lockův předpoklad nepopsané desky. V empiricky založené pedagogice vedl tento předpoklad k představě, že z libovolného dítěte lze vychovat vhodným formováním zkušeností cokoliv. Kominíka, nebo lékaře, či inženýra nebo universitního profesora.Zcela jsou opomíjeny genetické předpoklady.

                                                                 GOORGE BERKELEY

                                    Byl dalším empirikem, ale poněkud z jiných pozic. Na rozdíl od Locka, který byl světsky a přírodovědně orientován, byl Berkeley učitelem teologie.Studoval a působil v irském Dublinu. Zatímco Locke byl nadšen newtonovskou fyzikou a přírodovědou, Berkeley se z pozice věřícího křesťana obracel proti všem atheistickým tendencím, které u řady vědců vyplývaly z přírodovědného názoru na svět. Tvrdil, že existuje ve skutečnosti jen to, co vnímám a jen potud, pokud to vnímám.Kdo mi může dokázat že stůl. na který se dívám nepřestane existovat, když od něho odvrátím svůj zrak ?Domýšlel, že lidské vnímání uděluje věcem jejich existenci, protože bez něho vlastně věci nejsou.Tato krajní představa se nazývá solipsismus., neboli představa,že existuje pouze vnímající osoba, tedy jen já sám / solus – jediný, ipse – sám /

                                                                      DAVID HUME

                               Byl poslední z velkých britských empiriků.Do dějin filosofie vstoupil jako představitel skepticismu.Kritizoval mnoho základních vědeckých a filosofických pojmů.Jeho argumentace nebyla samoúčelná,.Obracel se proti filosofům, kteří předstírají vědění tam, kde žádné není. Za svého víceletého pobytu ve Francii napsal tento Skot své nejvýznamnější dílo „ Pojednání o lidské přirozenosti “Jeho první část nese název „ Zkoumání o lidském rozumu. “ Rozeznával třídy obsahů lidského vědomí. Obsahy získáváme z percepce, tedy z vnímání. / lat. percipere – vnímat /.

                                Obsahy děli na : a) imprese neboli dojmy. Jsou to živé, momentální počitky, které vznikají když vidíme, slyšíme, cítíme, nebo hmatáme, nenávidíme, nebo milujeme..                               b) ideje, neboli představy a to složené, nebo jednoduché.Jednoduché, když si připomeneme nějaký smyslový vjem, nebo dojem.Složené ideje se vytvářejí spojováním jednoduchých elementů impresí. Principy, podle kterých se ideje sdružují se nazývají asociační. /  lat, ad asocio – slučuji /   Paměť a představivost, na kterých spočívá celý náš duchovní život jsou bohužel nastaveny tak, že se snadno můžeme mýlit. Často se pak stává, že určitým idejím podsouváme nesprávné imprese. Z toho pak pramení všechny druhy omylů. Existují omyly, kterým podléháme svorně všichni. Upozornil na ně už Bacon, ve svých idolech jako klamech lidského rodu. Máme v sobě zakořeněné omyly které v běžném životě ani nekritizujeme. Např. stále mluvíme o vycházení a zapadání slunce, ačkoliv dobře víme, že slunce stojí a naše země se otáčí. Jedině matematice připisuje Hume vysoký stupeň pravdivosti. V životě pozorujeme vždy spíše následnosti, než příčiny. Až dosud se filosofové domnívali, že jejich výpovědi o skutečnosti mohou být stejně pravdivé a obecně platné, jako tomu je v matematice.. Hume však ukazuje,že tento typ věd je ve svých závěrech odkázán na emperii, tedy zkušenost a proto nemohou mít jejich poznatky všeobecnou platnost.Říká, že vědecké poznání nesmí být nikdy vyvráceno novou zkušeností, jinak nemůže mít záruku platnosti. Budeme li například ze zkušenosti tvrdit, že všechny labutě jsou bílé,, je pravdivost tohoto tvrzení pravdivá až do doby, kdy uvidíme labuť černou a naše zkušenost tento závěr změní.Černé labutě existují, proto předcházející tvrzení nemůže být vědecké, i když bylo vyvozeno z dílčí zkušenosti. Kde mám však jistotu, ptá se Hume, že i řada dalších tvrzení založená na indukci nejsou podobná , jako tvrzení o labutích ? Co když je může ohrozit nějaký nový případ, o němž sice dosud nic nevím, ale který naprosto není vyloučen. To, že jsme určitou událost viděli mnohokrát v nás probouzí představu, že tomu tak bude stále.Skutečnost, že se určité události vyskytují ve stejném čase a nebo vedle sebe neznamená, že tomu tak bude vždy. Představte si mimozemšťana, který by měl rtu smůlu, že by navštívil naší planetu vždy, když by pršelo.Z toho by jistě musel udělat závěr, že k člověku na zemi zákonitě náleží deštník. Problémy, které Hume zkoumal úzce souvisejí s důležitými filosofickými kategoriemi, kterými jsou příčinnost, neboli kauzalita a také nutnost a nahodilost.Má všechno na světě svou příčinu ?Může se něco odehrát bez příčiny ? Předpokládáme li řetězec příčin, končí někde? Vede do nekonečna, nebo je někde nějaká první příčina ? Např. Bůh ? On sám je přesvědčen , že příčinnost není reálným procesem, ale jen způsobem , jak si my lidé jednotlivou časovou následnost vysvětlujeme.Pak je ovšem téměř zbytečné mluvit o poznání, protože poznání je vlastně hledání příčin. A co potom náhoda? Jistě, náhoda existuje. Kam ji v kauzálnosti začleníme ? K ní kauzální řetězec nemáme.V souvislosti s úvahami Huma o povaze přírodních zákonitostí se v dějinách filosofie objevily některé základní názorové směry. Patřil k nim determinismus,který představuje přesvědčení o tom,že vývoj přírody i společnosti podléhá nutnosti objektivních zákonů, v němž náhoda tvoří jen nepoznanou výchylku, mající ovšem skrytou , dosud nepoznanou příčinu. Druhým směrem je indeterminismus,, který říká že neexistuje žádná nutnost,že člověk není schopen zákonitosti vývoje pozorovat. Dění v přírodě i ve společnosti je jen věcí náhody a je nepředvídatelné. Extrémním případem determinismu je fatalismus, kdy vše je podřízeno osudu   a voluntarismus, který dění v přírodě i společnosti pokládá za projev vůle vyšší bytosti, nebo objektivizované celosvětové vůle jako psychického, nebo biologického principu.

                                     Velkou část své práce věnoval Hume analýze víry v zázraky a tradičním důkazům Boží existence. Tradiční důkazy Boží existence ho nepřesvědčují. Nejsou na světě nedostatky, utrpení nevinných a lidská neštěstí ? Jak se to slučuje s Boží dobrotou a všemohoucností. Za jakých předpokladů můžeme věřit na zázraky ? Zázrak vždy představuje překročení přírodního zákona v důsledku Boží vůle .Většinou jde o zprávy z minulosti.Čím je sdělená událost nepravděpodobnější,, je zrušení přírodního zákona krajně nepravděpodobné. Že svědek klame je pravděpodobnější, než porušení přírodního zákona. O těchto otázkách pojednává Hume v díle „ Přirozené dějiny náboženství a rozmluvy o přirozeném náboženství“ Náboženstvím, včetně křesťanství, nepřikládá Hume valnou hodnotu. Byl přesvědčen, že má li samostatně myslící člověk jednat mravně správně, nepotřebuje k tomu žádné zvláštní náboženské motivy. Podnět k takovému jednání mu dává rozum. Lidé nesamostatně myslící potřebují, aby jejich podněty k mravnímu jednání byly posilovány náboženstvím. Tito lidé jsou také hluší k rozumovým důvodům. Do popředí se pak dere pachtění za nicotnými zásluhami, pokrytecká vnějšková zbožnost, pronásledování jinověrců a jejich trestání a jiné inkviziční zvrácenosti.To vše má následky daleko horší, než kdyby žádné náboženství nebylo. V těchto Humových myšlenkách se zrcadlí důsledky náboženských válek, které zasáhly Anglii i Evropu.