Ontologie,gnoseologie, dějiny filosofie, logika, etika a filosofická antropologie

 

                                                                   ONTOLOGIE

 

                       Většina věd zkoumá jsoucno jen z určitého hlediska. Psychologie se zabývá člověkem, medicína jeho léčením, sociologie společností, historie vývojem, matematika čísly atd. Filosofie představuje zvláštní myšlenkové úsilí, které si klade za cíl zkoumat jednotlivá jsoucna nikoliv jako ostatní vědy, to znamená v jejich dílčích projevech, ale z hlediska toho proč a jak vůbec jsou. Tedy z hlediska jejich bytí. Proto je první a základní filosofickou disciplinou ontologie,neboli nauka o bytí. Ontologie má až do dnešních dnů základ v řeckém filosofu Aristotelovi.. Její název vznikl z řeckého slova ON ,druhý pád ONTOS což znamená jsoucí, tedy to, co jest, co existuje.  Už z toho jasně vyplývá, že k jejímu   vysvětlování nebudeme používat metry, dalekohledy, ani váhy. Cítíme, že s bytím a jeho vymezením to nebude snadné.Ontologické otázky jsou složité a týkají se toho nejobecnějšího pojmu a tím je bytí.Bytí je to, co umožňuje, aby věci byly.Je zdrojem,základem, neboli substancí, ale i příčinou všech věcí. Bytí se nemůže stát předmětem, jako jiná pozorovaná fakta, ale neustále na něj narážíme v našem konkrétním světě a získáváme o něm jakousi konkrétní zkušenost. Je to zkušenost překvapení a údivu Divíme se tehdy, když se věc, kterou jsme dosud užívali se

 

náhle ukáže v aspektu na který jsme nebyli připraveni Údiv bývá obvykle spojen s otázkou „Co se stalo ?“ „Co to znamená ?“ Člověk si tu uvědomuje svou nevědomost a usiluje o                                                                              

 nepochybné a základní vědění. Údiv je navýsost filosofickou aktivitou.  Ze zkušenosti víme,že je mnoho druhů a způsobů existence. Samotné slovo existence můžeme vyložit jako vycházení ze stání, nebo jinak, jít „ za věci“.  Některé věci existují aktuálně, v přítomnosti,,jiné existují v možnosti /zítra možná přijde návštěva, možná půjdeme do kina, možná bude pršet / některé jen v naší fantazii. /Pegas – okřídlený kůň/ Je rozdíl mezi existencí hory,člověka, myšlenky.Některá jsoucna existují dlouho, některá krátce, některá jsou stálá , jiná proměnlivá.Všechna jsoucna však mají jedno společné. Jsou, existují . Může být něco, co není ? Řekneme kupříkladu kulatý čtverec. Je to pojem protismyslný, ale ve skutečnosti, když jsme ten výraz vyřkli , nebo vytiskli,tak tu je, i když ve skutečnosti neexistuje. I na tomto případě je vidět, že ontologické otázky jsou složité.Jednotlivá jsoucna můžeme poznávat našimi smysly, vidět je, slyšet,hmatat. V naší zkušenosti je označujeme jako věci. Mluvíme o stromech,domech,, autech, horách,brýlích, lidech, mořích knihách, mracích.Takové věci jsou především složité útvary. Skládají se z částí. Tyto části opět chápeme a označujeme jako věci. Stromy se skládají z kořene, listů,větví, také člověk je bohatá složenina. Jsoucna se nám vždy nějak jeví.Vidíme je přímo anebo zprostředkovaně,                                                                   

tím, že jejich existenci odvodíme z jiných jsoucen, nebo z jejich projevů. Jak jsme již zjistili, je kupříkladu atom pro náš zrak neviditelný.Základ smyslových jsoucen, jejich bytí, je nám ve svém celku smyslově nepřístupný. Je ukryt za projevy jednotlivých jsoucen, nemá svůj tvar.Smyslově tedy poznáváme z bytí pouze jeho povrch.. Není li základ jsoucího přístupný našim smyslům, je nutné jej zpřístupnit vytvářením myšlenkových konstrukcí, které nejsou přímo podpořeny zkušeností. Jde o filosofickou spekulaci.

                  K důležitým ontologickým otázkám patří rozlišení aktu a potence.Všechno skutečné má v sobě dva momenty.Moment aktuálního bytí, na jehož základě je skutečně tím, co aktuálně je – neboli aktuální, jsoucí, a moment možného bytí, na jehož základě má to skutečné existující, možnost ,stát se něčím jiným. Tento moment nazýváme potence.

 / z latinského potentia – možnost schopnost / Ontologická otázka na vlastní bytí vede

 k rozlišení mezi aktuálním bytím a potencionálním bytím. Tato diferenciace se nachází v každém jsoucnu, ve všem skutečném. Tuto základní ontologickou diferenciaci nejlépe pochopíme na praktických příkladech.

                    Vyrobená láhev na pivo.Teď je prázdná.Ale bude naplněná pivem-. Má potenci být naplněna.Je tedy aktuálně prázdná, ale potencionálně plná.Jako nádobu na pivo ji chápu až po jejím naplnění.

                     Mramorový kvádr dovezený z lomu.Potencionálně krásná socha.

                     Neumím anglicky,ale mám jazykové nadání. Začal jsem se tu řeč učit. Angličtinu ovládám potencionálně.

                      Podívám se do hnízda slepice, jsou tam oplodněná vejce .Potencionálně se vylíhnou kuřata.

                      Na trávníku leží fotbalový míč. Aktuálně je ve středu hřiště.Potencionálně je v bráně, nebo v autu.

                      Ve všech těchto případech jde o to,že v aktuálním bytí je skryto a založeno možné potencionální, jiné bytí. Uskutečňuje se přechod z potence do aktu.

                      Vývoj ontologických názorů bude sledován v přehledu dějin filosofie. Některé základní přístupy a pojmy se váží k problematice bytí. Ti kteří míní,že v základu světa stojí jediný princip, ze kterého se odvozuje veškerá další realita se nazývají monisté. Monos znamená jeden.Při zkoumání, jakou má tento základ povahu se monistické názory rozdělují.

                                                                     

                                                                                 

 

V podstatě můžeme sledovat dva rozhodující přístupy. Přístup materialistický a přístup idealistický Materialisté považují za substanci světa / základ světa / hmotu., ze které se vyrůstá veškerá realita, včetně našeho duševna. Idealisté považují za základ ideu,                                                                              

 myšlenku, božský duchovní princip. Kromě monistických názorů se objevily ještě názory dualistické a pluralistické, podle nichž je základ světa postaven na více principech.

                       Příroda, jako souhrn ontologických substancí bývá také nazývána prvním stvořením./to znamená nebe a země pokud jsou od přírody a nebo stvořeny bohem / Proti prvnímu stvoření stojí stvoření druhé, to znamená to, co vytvořil člověk ve své teorii i praxi.Tato vztažnost druhého stvoření k prvnímu, umělého k přirozenému, se ukazuje především v tom,že člověk, pán druhého stvoření, sám patří jako živá, přírodní bytost k prvnímu stvoření. Když dnes diskutujeme o problémech životního prostředí, o kvalitě našeho života, o alternativních způsobech života, o zlidštění světa práce, řešíme vlastně právě vztažnost prvního a druhého stvoření.

                        Již několikrát jsme se dotkli otázky, jakým způsobem můžeme o bytí vědět, jak můžeme jsoucno poznávat. Toto téma řeší další filosofická disciplína a tou je gnoseologie.

 

                                                                    GNOSEOLOGIE

 

                       Je to součást filosofie zabývající se zákonitostí lidského poznání.Informuje nás, za jakých podmínek je poznání možné,jak jsou věci poznatelné, jaký je vztah poznání k realitě.Jaké je naše poznání ? Je pravdivé ? Získané poznatky sdělujeme převážně řečí Řeč souvisí velice úzce s poznáním. Naše myšlení má jazykový charakter. Lidské poznání překračuje rámec bezprostředního vnímání a jen pasivní schopnosti informace o něčem.člověk umí podněty myšlenkově zpracovávat a situace promýšlet. Dovede odkrývat to, co je našim smyslům skryté. Zjistíte li ráno, že je krásný , slunečný den, střechy a chodníky jsou suché, ale vozovka je mokrá,což je informace od našich smyslů, uděláme závěr, že ráno projel ulicí kropící vůz.

                      V poznávacím vztahu můžeme rozlišit subjekt poznání a objekt poznání.Subjektem je ten, kdo je nositelem poznávacích schopností, čili ten , kdo poznává a objektem je to, co je poznáváno, na co subjekt působí. Subjekt je aktivním a objekt pasivním činitelem poznávacího procesu. Rozlišujeme poznání smyslové, pomocí něhož poznáváme vnímáme konkrétní věci / tento dům, tento strom / a poznání rozumové, které pracuje s obecnými pojmy, kombinuje je a vyvozuje závěry, eventuálně konstruuje pojmy nové.Obecný pojem vzniká v procesu myšlení za pomoci abstrakce..Pojem abstrakce znamená odhlédnutí od všech individuálních vlastností a ponechání toho, co je pro všechny prvky sledované třídy společné.Abstrahujeme například od individuálních charakteristik jednotlivých stromů a jejich individuálních vlastností a soustřeďujeme se na všeobecnou charakteristiku stromů obecně. V názorech na to, co jsme schopni poznat se vytvořilo několik názorových skupin. Nejjednodušší je tak zvaný naivní realismus.Představuje víru,že věci jsou takové, jak nám je podávají naše smysly, jak je vidíme.Zkušenosti nás přesvědčí,že to je pohled klamný.Proto po něm přichází skepticismus. Skepticismus představuje pochybování o našich schopnostech poznávat. Nejvyšší formou skepticismu je agnosticismus. Je to přesvědčení, že objektivní zkoumání není možné. Následuje poznání teoretické, které se projevuje snahou poznávat věci a problémy do hloubky . Teoretické poznávání by nemělo být odtrženo od praxe.

                             Když se ptáme na to jakým způsobem poznatky získáváme, dojdeme ke dvěma gnoseologickým směrům. K empirismu, který odvozuje naše poznání ze zkušenosti a

                                                                                    

                                                                                   

 

racionalismu, který je přesvědčen , že zkušenosti nehrají tak důležitou roli a že rozhodující je náš rozum, jemuž je poznávání vrozené. Nevýraznější výtka empirismu spočívá v tom, že smyslové vnímání uznává pouze zkušenost vnější, smyslovou a vůbec se nezabývá zkušenost                                                                               

 vnitřní , kterou mohou být například emoce, vzpomínky, prožitky.Tento empirismus, založený pouze na našich smyslech se také nazývá sensualismus. Nedílnou součástí našeho poznání je schopnost přímého napojení na určitá fakta , vhled do celku, ono Heureká- našel jsem, které znamená vyřešení problému.

                         Cílem poznání je hledání pravdy. Co to je pravda ? Aristoteles řekl, že pravda je shoda rozumu a věci., shoda naší představy s realitou. Definic pravdy je mnoho.Pravda je to, co je bezrozporné, nebo pravda je to, co slouží našemu životu. Pravda a bytí nejsou nikdy postiženy cele. Absolutní pravdu nepoznáváme. Vědomí relativnosti a neúplnosti našeho poznání by mělo směřovat k větší názorové toleranci.

 

 

                                                                  DĚJINY FILOSOFIE

 

                          Dějiny filosofie se staly samostatným filosofickým oborem až v 18. století, avšak počátky dějin filosofie lze nalézt už u Aristotela. Na jejich oborovém osamostatnění má velký podíl německý filosof Georg Fridrich Hegel, podle nějž je každá filosofie filosofií své doby, článkem v celém řetězu duchovního vývoje a studium dějin filosofie je vlastně studiem filosofie samé. Myšlenkové pochody a příklady filosofů historie nám pomáhají a inspirují , ale jen za předpokladu když je pochopíme, když jim v kontextu jejich doby porozumíme a budeme je promýšlet. Jsou tedy nabídnutou učebnicí filosofického myšlení.

V dějinách filosofie nesmí převládat nad věcnou informací legendy a anekdotické příběhy ze života filosofických myslitelů.Tak viděl a popsal filosofii ve svém Labyrintu světa a ráji srdce jeden z našich největších myslitelů Jan  Ámos Komenský.

                        „ Já velké množství starců a divné jejich trety spatřil, strnul jsem. Tu zajisté Bion tiše seděl, Anacharsis se procházel, Thales létal, Hesiodus oral, Platon v povětří ideas honil, Homerus zpíval, Aristoteles disputoval, Pythagoras mlčel, Epimenides spal, Archimédes zemi odstrkoval, Solon práva a Galenus recepty předpisoval ... Epiktetus sloužil, Seneca mezi tunami zlata sedě chudobu vychvaloval, Sokrates o sobě každému, že nic neumí povídal. Xenofon naproti tomu každému naučiti všemu sliboval. Diogenes ze sudu vykoukaje všechny mimojdoucí haněl, Timon všchněm zlořečil, Demokritus tomu všemu se smál., Herakleitus naproti tomu plakal, Zeno se postil, Epikkurus hodoval Anaxarchus pravil,že to všechno nic není, že se to tak zdá ...Však tu jak sedláci v krčmě, každý vyje a každý jináč“

                        Komenský, sám velký folosof a myslitel vnímal dějiny filosofie jako paletu různých názorů a mínění. Tak filosofii chápat nemůžeme.Studium dějin filosofie je jen úvod do filosofování. Není to soubor sdělených pravd, který ovlivňuje naše vlastní filosofické úvahy a náš život.

 

                                                                        LOGIKA

 

                     Jejím zakladatele je Aristoteles. Název logika je odvozen od slova logos. Aristoteles ještě toto slovo neznal a používal výrazu analytika. Logika je nauka o správném myšlení.Ukazuje nám, jak bychom měli v myšlení postupovat,abychom dospěli ke správným výsledkům . Naše rozumové myšlení se děje pomocí pojmů. Myšlení může být správné pouze pracujeme li se správnými pojmy.Každý pojem musí být definován.Definice zařazuje definovaný předmět do třídy, jejíž obecné znaky souhlasí se znaky definovaného předmětu.

                                                                                     

                                                                                                                                                                                                             Na příklad slovo člověk. Co je člověk ? člověk je živočich. Čím se odlišuje od ostatních předmětů stejné třídy, tedy od živočichů ? Člověk je rozumný, je mluvící, je myslící, používá nástroje. Definice člověka obsahuje znaky, které ho vydělují v říši živočichů k nižší                                                                             

obecnosti. Existují pojmy vyšší a nižší obecnosti. Živočich je pojem vyšší obecnosti, nežli člověk, nebo pes.Vyjdeme li od pojmů vyšší obecnosti můžeme sestupovat k užším pojmům.

 Živočich – savec- pes- jezevčík- krátkosrstý jezevčík a na konec tento krátkosrstý jezevčík Azor. Logika dbá na to, aby se tento postup od obecného ke zvláštnímu odehrával ve správném pořadí a v postupných krocích nebyl vynechán žádný člen. Stejně lze postupovat od zvláštního k obecnému.

                        Pojmy spojujeme ve věty, neboli soudy. V každém soudu jsou spojeny nejméně dva pojmy Subjekt a objekt Subjektem se nazývá ten pojem, o kterém se něco vypovídá. Predikátem se nazývá výpověď, kterou o subjektu děláme. Karafiát je krásný. Toto je soud kladný. Karafiát není krásný , je soud záporný.Dále rozlišujeme soudy obecné – Všechny karafiáty vadnou – od částečných – Některé karafiáty nevoní -a od jedinečných – tento karafiát je žlutý.

                         Soudy spojujeme v úsudky. Nauka o úsudku je základem Aristotelovy logiky Myšlení se podle Aristotela vždy odehrává v úsudcích. Úsudek je tvrzení ze kterého za určitých předpokladů vychází něco nového.Je to odvozování nových soudů ze soudů stávajících. Pes je svému pánu věrný. Jezevčík bude také svému pánu věrný. Jezevčíci jsou neposlušní. Můj jezevčík není neposlušný. V centru nauky o úsudku stojí sylogismus. Skládá se ze tří částí . Z obecné věty horní – všichni lidé jsou smrtelní - z věty dolní – jsem člověk – závěru - jsem smrtelný.

                          Úsudky se spojují v důkazy.Důkaz je nutné odvození jedné věty z jiných vět prostřednictvím postupných úsudků. To, z čeho má být nějaké tvrzení dokázáno musí být dokazatelné z nadřazených vět. Aristoteles jako přírodovědec věděl,že odvozování zvláštního z obecného prostřednictvím uvedených důkazů nám nikdy nemůže poskytnout dostatečné poznání. Proto poukazoval na to,že v praxi musíme jít zpravidla cestou opačnou, to znamená vyjít od jednotlivých pozorování a jejich shrnováním a porovnáváním dospívat k obecným závěrům. Tuto cestu nazval Aristoteles indukcí. Je to postup,kterým větu nevyvozujeme z věty obecnější, tedy z dedukce, ale dokazujeme její faktickou platnost tím, že ji dokážeme na co nejvíce platných příkladech. Např. větu „ Kovy jsou těžší než voda“ dokazujeme tím,že postupně ukážeme ,že železo je těžší než voda,stříbro je těžší,než voda, zlato je těžší, než voda atd. Nepodmíněné jistoty tímto postupem však nedosáhneme. Uvedená věta přestala platit, když byl objeven v draslíku kov, který je lehčí, než voda. I když při použití  indukce nepřekročíme větší,nebo menší pravděpodobnost, zůstává nepostradatelnou vědeckou metodou.

                          V Aristotelově podání jde o tak zvanou formální logiku, to znamená logiku o formální správnosti našeho myšlení a mluvení.Má striktně apriorní charakter a je zcela neutrální vůči různým filosofickým systémům. Aristoteles ve své logice projevil smysl pro formální stránku jazyka a řeči. Byla považována všemi vzdělanci za nástroj rozumného myšlení až do novověku prakticky beze změn a s jistými výhradami je používána dodnes.

 

 

                                                                           ETIKA

 

                               Běžně se pojem etika užívá pro tu část praktické filosofie, která se zabývá morálními jevy..Samotné slovo etika je odvozeno od řeckého slova ethos, což lze chápat jako zvyk, obyčej, charakter.Podobný význam má latinské slovo mos, z něhož je odvozena

                                                                               

 

morálka. Etika popisuje mravní jednání a hodnoty, vytváří mravní normy, bez nichž by nemohly fungovat lidské vztahy. Stává se tak normativní vědou lidského jednání. Naplňování těchto norem v praktickém životě představuje morálku.Morálka tedy tvoří specifickou náplň                                                                                

 etiky. Etiku můžeme rozdělit na individuální, která se zabývá morálními zásadami a problémy jednotlivce a sociální,kterou tvoří mravní život a normy různých společenství a společenských činností. Sem spadá rodina, škola, ale i politika, mezinárodní vztahy, otázky války a míru, ekologická problematika apod. Dnes se setkáváme s etikami které zkoumají etické problémy jednotlivých profesí , nebo oborů.Hovoříme o etice lékařské, novinářské, podnikatelské, právní. Etika v sobě obsahuje moudrost a respektování dobra jako základní mravní hodnoty , která es vytvářela v mravní filosofii lidstva.Kladla důraz na lidskou důstojnost, nedotknutelnost svobody, spravedlnost, solidaritu a lidská práva. Vždy tvořila základní mravní vědomí a stála na hodnotách , které představovaly etickou osu vývoje společnosti.Usilovala o to, nejen tyto stránky společnosti analyzovat, ale vyzývala k etické angažovanosti a tak dotvářela naše lidství a odpovědnost.

                      Kořeny etiky sahají k myšlení staré Indie a Číny,našemu kulturnímu okruhu je blízká rozvinutá etika antická K jejím základním pojmům kromě pojmu dobra a blaženosti patří ctnost. V antice bylo k výchově ctnostného člověka zaměřeno celé vzdělání. Ctnost představovala to nejlepší, čeho byl člověk schopen. Kdo o ni neusiloval, nemohl se uplatnit v intelektuálním, ani veřejném životě.Kromě ctnosti byly ceněny také rozumnost, uměřenost, statečnost., spravedlnost.

                       Ke kořenům, které ovlivňovaly etické myšlení patří křesťanská etika.Vyrůstala z židovského nábožensko – kulturního základu v jehož etickém centru stálo desatero božích přikázání. Křesťanství je ve své podstatě etikou lásky k bližnímu a úctou k lidské důstojnosti. Dějiny křesťanství však ukazují, že to platí, jen zůstává li křesťanství těmto zásadám věrno.

                        V současném etickém myšlení nacházíme různé moderní koncepce. Od dob Epikura , jehož učení spadá do období antiky, se v různých formách projevuje etika hedonistická. Mezi epikurejce se řadí člověk,který usiluje o pohodlný, požitkářský život.Touha po uspokojení svých pozitivních pocitů a vyhýbat se nepříjemnostem je postavena jako podstatná mravní hodnota. Současnou podobou této etiky je současná konzumní morálka.Vše, co slouží mému materiálnímu uspokojení je dobré.Epikuros však viděl hlavní cíl této etiky v sejmutí strachu z člověka z nadpozemských mocností a tím ho osvobodit a umožnit plný požitek z pozemského života.Proto usilování o štěstí v jeho podání musí být ovládáno rozumem, což není v úplném souladu se současným pojetím hedonismu.

                         Život v souladu s přírodou je charakteristický pro stoickou etiku, jejíž počátky sahají do doby helenismu .Ze všeho nejdůležitější v této etice je rozpoznat to, co je dobré a co je špatné. Tkví v poznávání správných hodnot a ve snaze řídit své jednání poznanými hodnotami. Vyhýbat se afektům a osvobodit duši člověka od vášní.Stoikové chválí přátelství a vznášejí dva základní sociální požadavky. Spravedlnost a lásku k člověku., kterou vztahují na všechny lidi. Zdůrazňují odpovědnost za svá rozhodnutí.Zastávají tak myšlenku humanismu. Představitelem této etiky byl Seneca.Stoické myšlenky přijali velcí filosofové a osobnosti jako  Spinoza, Kant, Goethe  a další.

                          Štěstí, jako nejvyšší mravní hodnotu prosazuje etika eudaimonistická. .Moderní podobou těchto etik je utilitarismus, který říká,že mravné a dobré je to,co je užitečné pro co největší počet lidí.. S utilitarismem souvisí etika pragmatická. O její morálnosti rozhoduje výsledek jednání. Dobrý výsledek ospravedlňuje kroky k jeho dosažení.Ne vždy s ní lze souhlasit.

                            I jeden z největších filosofických duchů,. Imanuel Kant se přihlásil k etický zásadám , které vychází z autonomie svědomí a svobody, jako základní mravní hodnoty.

                                                                                

 

Morální je jen to, co vychází z upřímného přesvědčení. Člověk ve své svobodě rozhoduje o tom co je dobré a co špatné a je za to absolutně zodpovědný. Mravní zákon se projevuje jako povinnost. Kant ho vyjádřil ve svém kategorickém imperativu. Jednej tak,aby se zásady tvého                                                                               

 jednání mohly stát principem všeobecného zákonodárství. Kant si uvědomil,že k naplnění života nestačí naše autonomie a svoboda. Ta má smysl jen proto, že jsme si vědomi toho, že na světě a ve společnosti nejsme sami, a naše jednání i když bude zaujato druhým člověkem a lidskými vztahy,nesmí opomíjet  náš poměr k přírodě a budoucnosti. Aby naše rozhodnutí nebyla destruktivní pro život budoucí.

 

                                                       FILOSOFICKÁ ANTROPOLOGIE

 

               Filosofická antropologie jako věda o člověku charakterizuje člověka celkově.Zabývá se tím, co činí člověka člověkem.Současně sleduje a vymezuje jeho postavení ve světě, snaží se odpovědět na otázku, co člověk je, jak se vyvíjel a jakou úlohu má v celku světa.Sleduje tedy vývoj člověka v jeho historickém vývoji. Jak zkoumat člověka, jak ho můžeme charakterizovat, jak ho oddělit od světa zvířat. Lze ho studovat očima zoologa když je živočich ? Člověk svou živočišnost dokázal kultivovat,má schopnost myšlení,dokáže se přizpůsobovat přírodě a přetvářit ji ke svému prospěchu,navíc vytvořit i to, co v přírodě vůbec není. Naučil se nejednat jen  podle tlaků pudů a instinktů, má umění složité komunikace, uvědomuje si sám sebe a dokáže o sobě přemýšlet.Ve svém vývoji se stal postupně obyvatelem dvou světů, světa přírody a světa kultury. Žije ve společnosti a vzájemný vztah člověka a společnosti patří k důležitým problémům, jenž musí řešit.Jeho vztahovým polem je víc lidský svět , než prostředí. Svět lidské kultury se může vytvářet jen ve společenství s druhými. Máme co do činění chápaní činnosti svobodných lidí, která je pokusem o soulad, pokusem o vytváření světa jako řádu.Zároveň s přetvářením přírody člověk vytváří, ale především mění sám sebe. S kultivací člověka, jeho lidství se objevují snahy o popření jeho biologického původu.Můžeme se setkat s názory, že naše tělesnost nás omezuje,že naše duše je vězněm těla, že náš biologický původ deformuje to božské v nás.Vztah duše a těla vyvolal mnoho protichůdných názorů. Správný je příklon ke všeobecnému názoru,že plnohodnotný člověk je vždy jednotou tělesného a duchovního.

                      Na rozdíl od živočišné říše si uvědomujeme svou konečnost, svou smrtelnost.Jsme si vědomi toho, že trvání každého lidského života je ohraničeno a význam života každého spočívá ve smyslu, jak ho dokáže lidsky naplnit.Rádi bychom byli nesmrtelní.Člověk asi bude po nesmrtelnosti toužit. Důsledkem této touhy je vznik náboženství.Naplnění smyslu života vystavuje člověka tázání.Smysl se stává krytím života a jeho zárukou.