STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE - obecně

11.05.2009 17:06

                               Obsah dějin filosofie středověku tvoří splynutí křesťanského učení s myšlenkovým odkazem řecké filosofie. Křesťanství, jakkoli uznáváme jedinečnost jeho zakladatele Ježíše z Nazaretu, vyrostlo na základě mnohotvárných východních náboženských tradic, sahajících do daleké minulosti.Především to jsou tradice židovské. Ve Starém zákoně nalézáme myšlenky, ve kterých badatelé moderní doby rozpoznali asyrský,babylonský, ale především perský a egyptský původ. Tento duchovní zdroj středověké kultury znamenal hluboký průnik do helénistického myšlení. Podle židovského náboženství se očekával příchod Mesiáše, který měl změnit struktury starého světa a nastolit nový, spravedlivý věk. Tímto Mesiášem se stal Ježíš.Ve svých vystoupeních mluvil o konci světa násilí, peněz a zotročování lidí, které bude nahrazeno vládou spravedlnosti, míru a svobody a lásky a tento svět nazýval Božím královstvím. Svým učením oslovoval především chudé a bezmocné.Jeho výzva k vnitřní svobodě popouzela mocné a ti ho pod záminkou  politicko náboženských důvodů odsoudili k smrti ukřižováním. Tím končí historicky doložená část jeho života. Jeho učedníci, apoštolové, však vyšli s tvrzením, že Ježíš vstal z mrtvých, že žije a dál řídí své Boží království.Lze potom jen s údivem konstatovat, že na této víře učedníků vzniká hnutí , jenž významně ovlivňuje dějiny světa dodnes.

                                   Filosofie se začíná zabývat křesťanstvím v době, kdy se začalo rozšiřovat přes Středozemní moře a bylo konfrontováno s antickou filosofií. Šíření křesťanství započalo misionářskou činností apoštolů v 1.století našeho letopočtu, zvláště třemi apoštolskými cestami Pavla a jeho pobytem a mučednickou smrtí v Římě. Římané po dlouhou dobu viděli v křesťanech odpůrce státního náboženství a nepřátele veřejného pořádku. Proto bylo oficiálně zakázáno a své bohoslužby museli křesťané v Římě vykonávat tajně. Za svou víru byli pronásledováni. Nejtvrdší postup proti nim vedli římští císaři, kteří patřili k nejvzdělanějším, neboť brali úlohu obrany pořádků v říši velmi vážně.Výbuchy lidového běsnění proti křesťanům tak střídala krutá státní persekuce. Velké množství věřících se muselo své víry vzdát, nebo trpět hrozná mučení Nejvíce za císařů   Nerona, Dominiciána, Hadriána, Trajána, Marka Aurelia, Septima Severa, Decia, Valeriána a řady dalších. Bylo to zejména v 1 až 4. stol. našeho letopočtu. Pronásledování křesťanů však víru nevykořenilo, ale naopak posílilo.Daleko více, než usmrcených, nebo odstrašených  bylo těch, kteří byli velikostí a mravní silou mučedníků pro novou víru získáni. Teprve v roce 392, za císaře Konstantina Velikého, bylo křesťanství uznáno státem, prosadilo se ve všech městech Římské říše a začalo být oproti pohanství protěžováno.

                                      Dějinný základ, na kterém vyrostl duchovní svět křesťanského středověku nevycházel jen z řecké vzdělanosti, římské civilizace a práva, ale objevil se další podstatný prvek, který vytvořila nezlomná síla keltských, slovanských a germánských kmenů, které právě začínali vstupovat do vlastních dějin.Tyto, Římany nazývané barbarské národy, působily již dlouhou dobu sílícím tlakem na hranice Římské říše. Když pak bylo uvedeno v pohyb stěhování národů, mocná říše Římská se pod jejich tlakem zhroutila. I když je Římané označovali za barbary,, nebyli to žádní necivilizovaní divoši, naopak sebou přinášeli svou vlastní vysokou mravnost  i své náboženství. Bohužel, jak tomu obvykle v dějinách bývá, stali se tito vojenští vítězové kulturně poraženými.Keltové, Germáni i Slované svou kulturu a zděděné životní formy rychle odložili, přijali křesťanské náboženství i antické duchovní dědictví a tím bylo mnoho cenného z jejich bohaté minulosti nenávratně ztraceno.

Zpět

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma! Webnode