STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE - scholastika, Albert Veliký a Tomáš Akvinský

                                                                      SCHOLASTIKA

                                 Na konci období patristiky byly již vytvořeny pojmové prostředky pro následující scholastiku. Je to filosofie, která se zpočátku rozvíjela zejména  v klášterních a biskupských školách.. Významnou studnicí vzdělanosti se staly vytvářející se mnišské řády. Zakladatelem Františkánského řádu se stal František z Asisisi. Vyvolal v život velké hnutí za mravní obrodu a  očistu křesťanství a života církve. František podnítil mezi svými bratry zájem o přírodu a proto nacházíme mezi františkány pozoruhodné badatele a myslitele.Vznikl také dominikánský řád, jehož zakladatelem byl Dominik, velmi vzdělaný teolog , který oproti Františkovi, který apeloval více na city, působil především na rozum.Dominikáni měli za úkol kázat boží slávu, hájit církev proti kacířům a napravovat hříšníky.Mimo to ve středověku neblaze prosluli jako horliví služebníci inkvizice. Přes mimořádný přínos do evropské vzdělanosti však oba řády kladly často překážky skutečnému vědeckému pokroku a dostávaly se do sporů se světskými profesory na vznikajících univerzitách..Základními filosofickými tématy scholastiky bylo, vyrovnat se nově s antickým dědictvím, přizpůsobit Aristotela křesťanským naukám a posilovat Augustinem zbudovanou strukturu křesťanské nauky a víry. Dogmatická pozice církve byla upevněna a ta se cítila být jedinou strážkyní Božské pravdy na zemi.

                                        Politické dějiny celé Augustinovy epochy jsou až do konce patristiky vyplněny boji barbarů proti Římu ale i proti sobě navzájem. Řím podlehl náporu Germánů, jejichž kmeny dobyly Itáli, Španělsko,Severní Afriku, takže v roce 500 byla všechny území Římské říše v rukou Germánů.. Životní centrum evropské kultury se posunulo blíže k Alpám. Někdejší barbaři se stávají nositeli kultury a sláva středomořského pobřeží postupně slábne.Rozhodující úlohu začíná sehrávat Franská říše Karla Velikého.Rozprostírá se od Španělska až po Dunaj, od Dánska až po Itálii.Dominantní postavení císařství a na druhé straně papežství a jejich soupeření o moc vyplňuje celý středověk.Politické a společenské jednotě Západu odpovídala i jednota duchovní. Filosofie se stala jevem nadnárodním, neboť začala používat jednotného jazyka – latiny.Všechna významná díla byla psána a nebo překládána do latiny.Tuto významnou výhodu dnešní filosofie postrádá.. Na druhé straně se filosofie té doby stala služkou teologie / ancilla theologie /.Říká to ostatně její název. Scholastika – školní nauka. Její úloha byla předem dána. Měla to, co byl předem dáno, co bylo pro víru nezvratnou pravdou, rozumově zdůvodňovat a objasňovat. Základy budovy křesťanského učení položil Augustin. Nyní bylo potřeba přehledně a srozumitelně ji uspořádat, což bylo pro další vývoj Evropy důležité. Pravdu nebylo třeba hledat, pravda byla dána. Úkolem bylo pronikat prostřednictvím rozumu do pravd víry, obsahově přiblížit církevní dogmata lidskému myšlení a vyvracet filosofické argumenty a námitky, které proti této pravdě mohl mít rozum.

                                 Velká část dědictví, které zanechali Západu Řekové, se stala poprvé přístupná ve 12. století.Nastává doslova invaze překladů do latiny. Překlady pocházely především od arabských myslitelů. Avicenna a  Averroes jsou pokládáni za největší filosofy arabského východu. Svět ovládl Aristoteles. Díky arabskému a židovskému prostřednictví se stalo známým celé Aristotelovo dílo. A tak se stalo,, že církev,která ještě na počátku dvanáctého století studium aristotelovské přírodní filosofie zakazovala, zakrátko určila, že magistrem se nemůže stát nikdo, kdo nepřednáší Aristotela. Jeho dílo platilo za nepřekonatelnou sumu znalostí a veškeré světské moudrosti. Hlavním místem rozvoje filosofie ve středověku se staly vznikající university.Paříž,Kolín, Oxford Bologna a Padova byly nejproslulejší.Středověká universita byla nadnárodním společenstvím. Zahrnovala všechny vědní obory a spojovala je v celek v křesťanské teologii.Druhým velmi důležitým centrem vzdělávání se staly žebravé řády kde vyrůstaly vynikající osobnosti.

                                      Jedním z klíčových problémů scholastiky byl spor o universalie, spor o obecné pojmy.Existují skutečně jako Platónovy ideje, nebo jako modely v Boží mysli, podle nichž jsou stvořeny konkrétní věci ? Ano, odpovídali tak zvaní realisté.Podle nich jsou v Boží mysli modely člověka, koně,stromu, jablka , jako takové. Jejich odpůrci tvrdili, že to tak není, že tyto pojmy jsou jen jména, neboli nomina, a proto se těmto myslitelům říká nominalisté.Tvrdili, že nomina,/ jména / jsou výsledkem naší rozumové abstrakce, neboli zobecnění. Je to tedy spor mezi platóniky a aristotelovci.Jeho základem je odlišné pojetí individuality, svobody a nezávislosti na něčem předem daném. V podstatě je to spor o Boha a člověka.Realismus vlastně předpokládal,, že svět je předem uspořádán podle idejí, křesťanští myslitelé je na rozdíl od Platóna kladli do Boží mysli. Tvrdili, že každá věc má svoji ideu, /esenci / předurčenou a lidské poznání jen odkrývá tyto předem dané struktury. Rozvoj poznání přírody koncem středověku zpochybnil dosud přijímaný fakt, že svět je pevně a přehledně uspořádán.Mnoho jevů přestalo zapadat do předpokládaného řádu Božské reality.

                                    S radikálním řešením přišel nominalista Wilhelm Ockham, Bůh podle Ockhama disponuje natolik svobodnou vůlí, že nelze předpokládat , že by se nám někdy ze světa, který stvořil , mohlo podařit vyčíst jeho záměry.Dosavadní představa,že zákony reality nám prozrazují boží záměry je nepřijatelná.Nemůžeme nikdy vědět, co Bůh chtěl. Akt jeho vůle je člověku nepřístupný. Může být pouze předmětem víry. Naše poznání musí brát stvořený svět jen jako sumu daností. Nevíme o nich nic víc, než že jsou. Všechny obecné zákony, které světu připisujeme, jsou pouze naše rozumové konstrukce. Svět našeho poznání neodpovídá světu, který stvořil Bůh.Naše duchovní schopnosti , rozum a víru musíme proto oddělit a používat je nezávisle na sobě.Rozum nemůže podepírat víru a víra nemůže nic diktovat rozumu.

                                       Kompromisní řešení problému universálií navrhl také francouzský filosof Pierre Abélard. Precizně vypracoval vyhraněnou rozumovou metodu: při filosofování jsou vedle sebe postavena dvě protichůdná stanoviska – ano, nebo ne. Rozum musí najít závěr. V etice podtrhl význam úmyslu, který doprovází každý čin. Abélard však více, než filosof vstoupil do dějin svou láskou k Heloise, která byla o 20 let mladší než on, a byla dcerou Abélardova strýce, jinak pařížského kanovníka.Strýc si povolal Abélarda do svého domu jako učitele.Po společenství domu následovalo společenství srdcí. Když Heloisa očekávala dítě, uprchl s ní Abélard do Bretaně a tam se s ní tajně oženil, ačkoliv jako kněz na to neměl právo.Držel to ale v tajnosti, neboť se nechtěl vzdát církevní kariéry.Jeho strýc to pokládal za nečestné a najal zabijáky, kteří Abélrda připravili o mužství. Heloisa se stala řeholnicí a Abélard mnichem. Zemřel cestou do Říma, kde měl obhajovat své učení před

koncilem. Po smrti Heloisy byli na své přání oba pohřbeni do společného hrobu. Svou autobiografii popsal Abélard v díle „Historie mých nehod “ Světoznámá je korespondence                                                                         

Abélarda a Heloisy, kterou spolu vedli v době odloučení.“Dopisy milenců“ jsou vynikajícím dílem světové literatury a jejich příběh inspiroval Goetheho k dílu „ Utrpení mladého Werthera“ Abélard ve své filosofii chtěl učinit základ víry srozumitelný lidskému rozumu. Sepsal pojednání „ O Boží jednotě “ pro své žáky, aby prý slyšeli více, než prázdná slova.

K největším postavám scholastiky však patřili Albert Veliký a Tomáš Akvinský.

                                                          ALBERT VELIKÝ  

                           . Pocházel ze šlechtického rodu , studoval na univerzitě v Padově medicínu a svobodná umění. Velice ho zaujala Aristotelova filosofie, která v té době nebyla ještě církví uznána a dovolena.Vstoupil do dominikánského řádu, který jej vyslal do Kolína nad Rýnem, jako učitele tamější řádové teologické školy. Učil filosofii a teologii.Jeho znalosti, zaujetí a vynikající pedagogické schopnosti  ho přivedly do Paříže, tehdejšího centra křesťanské učenosti. Jako učitel byl tak oblíben, že často musel přednášet pod širým nebem, neboť žádná budova nemohla pojmout množství jeho posluchačů.V r. 1260 se stal biskupem v Řezně.

Dnešní Regensburg .Poslední dvě desetiletí svého života strávil spisovatelskou činností v Kolíně. Spisy Alberta Velikého byly souborně vydány v Lyonu. Tvoří 21 velkých svazků, z nichž podstatnou část tvoří komentáře k Aristotelovi.Albert patří k prvním filosofům,který svým současníkům odkryl všechny části aristotelovské filosofie. Jeho komentáře nejsou jen výklady Aristotelových textů.Přidával k nim vlastní úvahy a komentáře,ale i přírodní pozorování. Zvláště v botanice a zoologii vynikl jako významný přírodovědec.V této oblasti byl stejně významný, jako ve filosofii a teologii.Díky jeho pracovnímu úsilí se mu podařilo shromáždit velké množství studijního materiálu. Jeho současníci mu propůjčili čestný přídomek – Veliký. /Albertus Magnus /  Pro jeho přírodovědecké a lékařské znalosti mu byly připisovány nadpřirozené schopnosti. Celé své dílo chtěl kriticky zhodnotit a zformovat v díle „Suma teologická,“ kterou však nedokončil. Pokračovatelem jeho díla se stal jeho student a přítel  Tomáš Akvinský. Ten Albertovo dílo završil, a vytvořil největší naukový systém středověku. Duchovně však stál na ramenou Albertových.

                                                                TOMÁŠ AKVINSKÝ

                              Narodil se roku 1225 poblíž Neapole. Pocházel z rodiny italského hraběte a normanské šlechtičny. Mládí prožil ve slavném klášteře Monta Cassino a již od dětství se projevoval jako mimořádně nadaný. Studoval na neapolské universitě a vstoupil do řádu dominikánůKdyž se odebral do Paříže,aby tam prohloubil své znalosti teologie a stal se knězem, jeho bratři ho přepadli a uvěznili.Rodina chtěla Tomáše vrátit světskému životu. Proto přivedli do jeho jizby krásnou dívku nalíčenou všemi vnadidly ženské ješitnosti. Tomáš děvče vyhnal rozpáleným dřevem a na dveře nakresli znamení kříže.Jeho rozhodnutí stát se duchovním bylo nezlomné. Studoval s vynikajícími výsledky u předních osobností té doby. Přednášel na pařížské universitě, kde polemizoval se svými četnými odpůrci.Tam se také setkal s Albertem a jejich přátelství bylo zpečetěno na celý život.Albert ho vzal po tříletém studiu sebou do Kolína, kde Tomáš studoval další čtyři roky. Potom se vrátil do Paříže, kde zahájil svou akademickou činnost.Stejně jako Albert, obětoval teologii a učení všechno.. Od Alberta poznal dokonale a podrobně dílo Aristotela. Pronikl do něj ještě hlouběji, než Albert, neboť ten vycházel z arabských překladů zatímco Tomáš použil překlady svého řádového bratra Moerbeka, který na jeho pokyn přeložil celé Aristotelovo dílo z řečtiny d latiny. Vrchol

Tomášovy vědecké dráhy představovala léta 1269 – 1272, kdy byl nejslavnějším učitelem teologie.Ke všem sporným teologickým otázkám vyžadoval papež Tomášovo stanovisko, do řady sporů zasáhl rozhodujícím způsobem. Pro jemnost a ryzost jeho charakteru byl nazýván andělský učitel / Doctor Angelius /Tomášovo celoživotní dílo je stejně rozsáhlé jeho přítele Alberta.Podařilo se mu vytvořit originální křesťanskou filosofii a spojit ji s prvky učení Platóna i Aristotela.

                               Podle Tomáše pravým dokonalým bytím je Bůh.Ostatní skutečnosti jsou stvořené, proto mají jen účast na tomto bytí.Jsou jsoucnem. Nejsou bytím úplným, dokonalým.Každá stvořená skutečnost je složena z několika rovin. Skládá se z beztvaré látky, jíž dává konkrétní podobu forma.Existuje tedy ve stavu možnosti – co z látky může být. Z roviny možnosti přechází do stavu uskutečnění, tedy do konkrétního bytí. Věc dostává svou pravou podstatu, má svou esenci.Konkrétní skutečnost má ale ještě svou substanci, to je to , co se může měnit aniž věc přestává být sama sebou. Tato složitost Tomášovi umožnila rozlišit dvě podoby bytí – dokonalého Boha a bytí věcí stvořených. Tomášovo pojetí se pokusíme lépe vysvětlit na konkrétním příkladu. Představme si dřevěnou židli.Kdosi tuto židli vyrobil s nějakým záměrem a vtiskl jí určitou podobu – tvar. Máme příklad jednoty látky a tvaru, tedy jakousi přirozenou substanci, která nám říká že před sebou nemáme strom, ale židli. Na této přirozené substanci můžeme vidět dva druhy změn. Jednak možné změny nepodstatné, které židli určitým způsobem proměňují aniž by měnily její podstatu. Oprýskaná barva, ulomené opěradlo, rozviklaná noha apod. Ale podstata zůstává, stále je to židle.Židle může podléhat i substanciálním změnám.Když ji například rozštípeme, nebo spálíme. Substanciální změna   způsobuje, že židle přestává být židlí, že jsoucno přestává být původní jednotou a mizí.Nemizí však úplně všechno. Spálíme li ji, vznikne popel – tedy jiná látka, došlo k přechodu jedné látky do druhé. Tento přechod musel být o něco opřen, o něco, co není ani dřevem ani popelem, co je však předpokladem ,ale co samo o sobě nikdy nenabude smyslové podoby.substancionálních změn. Z toho vyplývá že v základu veškerenstva je beztvará první látka, jíž nelze smyslově vnímat ale která je jakousi potencionální možností.K ní se přiřazuje tvar a ten ji vtiskne podobu, kterou můžeme smyslově postihnout.Z první látky se stane například dřevo.Toto dřevo je nutně již druhou látkou., která slouží k dalším změnám.Tak může ze dřeva vzniknout strom či již zmiňovaná židle. Ale představme si na příklad fotografii židle. Na fotografii vidíme prakticky všechno to, co židli činí židlí. Z fotografie poznáme židli a vidíme co je to za jsoucno.Nevíme však , zda fotografovaná židle existuje. Nemusí být skutečná, možná existovala před mnoha lety. Poznáváme její esenci.Esence je však odlišná od existence. Esence neumí dát tomu, co ukazuje existenci.Existence musí být k esenci přidávána zvenčí, něco musí způsobovat,, že židle vstoupí do reálného bytí.Tento akt musí mít svého původce a tímto původcem je Bůh. Byl to jeden z Tomášových důkazů Boží existence.

                                   Oblast vědění a víry jsou Tomášem zcela přesně vymezeny.Pokud jde o vědění, je Tomáš přesvědčen že existuje zákonitě uspořádána suma vědění, říše skutečnosti, kterou člověk může poznat. Tomáš trvá na pravdivosti našeho poznání. I když je naše poznání pravdivé, stále to ještě nestačí. Nad říší našeho poznání se klene říše nadpřirozené pravdy,. Do této říše nelze proniknout přirozenými schopnostmi našeho myšlení.Do oboru, který se vymyká filosofickému zkoumání patří podle Tomáše tajemství křesťanské víry, trojjedinost Boha, vtělení Ježíše do hostie. Jde o nadpřirozené pravdy,které můžeme přijmout jen na základě víry.Protože víra rozum překračuje, nelze ji rozumovými důvody dokázat, ani vyvrátit.Víra proto nemůže být nepravdivá. Tím také scholastická funkce filosofie, sloužit jako nástroj teologie dosahuje svého vrcholu. Na Tomášovu nauku zvanou tomismus navázal moderní filosofický směr křesťanského myšlení 20. století, zvaný novotomismus.

                              Obraz křesťanského středověku  vytvořený scholastikou, především však učením Alberta a Tomáše, které představuje vrchol pozdní scholastiky, nalézá své nejkrásnější básnické vyjádření v díle Dantově. / Dante Alighieri 1265 – 1321 Florencie /Jeho „Božská komedie“ patří k největším dílům světové literatury.Tak, jako Řecko nalezlo básnického genia v Homérovi, křesťanský středověk ho našel v Dantovi, v jehož díle je myšlení a cítění těchto staletí.