TŘI VELKÉ SYSTÉMY BAROKA

                               Rozum se v renesanci prohlásil za svéprávný.Prubířským kamenem nazírání na svět se stal vztah člověka a společnosti k vědeckému poznání a jeho uplatnění v praktickém životě. Ideálem poznání se stává matematika, která je pokládána za vědu, která má naprosto všeobecnou platnost a je každému přístupná. Matematika obsahuje metodu neotřesitelných důkazů a projevuje se snaha založit obdobným způsobem veškeré vědy, včetně filosofie.Proto filosofii tohoto období nelze oddělit od matematiky. Projevuje se to i ve skutečnosti, že nejvýznamnější filosofové té doby byli také vynikajícími matematiky.Matematický ideál poznání přináší snahu nalézt i pro filosofii všeobecně platnou, a jistou metodu poznání, usilování o vytvoření vyváženého filosofického systému, který by spočíval na několika málo jistých základních pojmech. Tři velcí filosofové období baroka, Descartes, Leibnitz a Spinoza vybudovali svou myšlenkovou stavbu geometrickým způsobem.Poznáním jejich myšlenek získáme představu o celé evropské filosofii 17. století.

                                                             RENÉ DESCARTES

                                   Jeden z největších myslitelů novověku. Narodil se roku 1596 ve staré francouzské šlechtické rodině v Touraine, ve městě, které dnes nese jméno svého nejslavnějšího rodáka – tedy Descartes.Studoval u jezuitů, odtud si přinesl zálibu k matematice, spojenou s podceňováním ostatních věd. Život v řádu ho však neuspokojoval a proto rozčarován, odešel dobrovolně k vojsku.V jeho dalším životě se střídají období, kdy žije v naprostém ústraní a soustředění a věnuje se filosofii a období nestálého a dobrodružného života. Jako voják se zúčastnil třicetileté války, nesympatizoval se žádnou z válčících stran, ale chtěl poznat svět.Údajně bojoval také v bitvě na Bílé hoře.Život u vojska vystřídalo několik let cestování po celé Evropě. Potom následovalo téměř dvacetileté období života v ústraní, které zasvětil vědecké práci. Většinou ho trávil v Holandsku, kde pobýval raději, než v rodné Francii, cítil se tam více svobodný. Tam také napsal všechna svá díla. Měl však četné nepřátele mezi francouzskými jezuity, ale i mezi holandskými teology, kteří ho označovali za beznaboha. Své první dílo „ Svět“ těsně před dokončením zničil, neboť se dozvěděl o odsouzení Galilea a obával se, že by ho mohl postihnout stejný osud.Své druhé dílo, „Rozprava o metodě jak vést správně rozum a jak hledat pravdu ve vědách“ z obavy pronásledování vydal anonymně. Jeho hlavním dílem je „ Meditace o první filosofii“ Pro falckou hraběnku Alžbětu napsal „Dopisy o lidském štěstí “ a „Vášně duše“ Hraběnku poznal při svém pobytu v Holandsku.Vzdělaná švédská královna Kristina, která studovala Descartova díle si přála , aby jí některé pasáže vysvětli osobně, proto ho pozvala do Švédska.Jeho pobyt ve Švédsku byl krátký. Nachladil se a přes veškerou péči královského dvora polehl vlivům nezvyklého klimatu v r. 1649 ve svých 53 letech.

                                    Descartovy objevy v matematice mu zajistily místo mezi největšími matematiky všech dob. Předmětem jeho filosofického uvažování byly stejně jako ve středověké filosofii problémy Boha a lidské duše.O dřívějších myslitelů se liší zpracováním těchto témat.Filosofie v jeho podání má dát vědě spolehlivý základ avšak bez odvolávání se na víru. Descartes poukazuje na to, že jsme od poznání pravdy odváděni četnými předsudky.Smysly nás klamou.Na př. hůl , kterou ponoříme do vody se nám jeví jako zlomená.Náš svět je ve skutečnosti nebarevný a barva je počitek našeho vědomí Jestliže nás smysly klamou je nutné pochybovat o všem, co nás obklopuje.O čem není možno pochybovat ? Zřejmě o pochybování samém. To, že právě nyní pochybuji je fakt a nelze ho ničím zpochybnit.A když pochybuji, tak myslím.V tom se nemohu mýlit.Když myslím, nemohu zároveň tvrdit, že nemyslím. Myslím a tedy jsem.Cogito ergo sum. Slaná formule Decartova je na světě.Decartovo pochybování vede přes kritiku smyslů k nezpochybnitelným podmínkám myšlení. Descartes se dále ptal. Jaká je základní vlastnost myšlení ? Je nezpochybnitelné. Jak se myšlení liší od reálných těles ? U těles si mohu zjistit jejich váhu, tvar, látku, ze které jsou složena . Představme si červenou kouli. Mohu si odmyslet – abstrahovat , její barvu, stále to bude koule, její velikost, stále to bude koule, mohu si odmyslet i látku, ze které je složena. Dřevěná, železná, nebo z umělé hmoty . Stále je to koule. Mohu si odmyslet její tvar, Již to nebude koule, ale stále zůstává tělesem.Tělesem, které je umístěno v prostoru. Teprve, když vezmu těleso z prostoru, přestane existovat. Základní vlastností těles je, že jsou umístěna v prostoru. Jsou rozprostraněná. Myšlení – cogito – se od těles liší právě tím, že je nerozprostraněné. Myšlení nezabírá žádné místo v prostoru.Zkusme někam umístit své myšlení.Rozprostraněnost a nerozprostraněnost jsou vlastnosti, které si vzájemně nepřekážejí, ale ani se nijak neovlivňují.Rozprostraněnost v prostoru je bytostným určením tělesného světa Tělesa jsou podle Decarta prostorem a prostor se sestává z těles.. Prázdný prostor neexistuje.

                                   Decartovo dílo mělo mimořádně významný dějinný vliv. Je považován za otce moderní filosofie.Pokusil se dedukovat skutečný svět z několika málo základních pojmů a propůjčit jim neotřesitelnost matematického důkazu.Oddělil ducha myšlení a světa těles.

                                                                BARUCH SPINOZA

                                 Narozen v r. 1632 v židovské rodině, která pocházela z Portugalska. To bylo v letech 1580- 1640 spojeno se Španělskem. Tam právě končil arabský a židovský kulturní a filosofický rozmach . Španělé porazili a vyhnali Maury a židé ztratili arabskou ochranu.Byli pronásledováni katolickou církví i španělským státem, který trval na nekompromisním katolicismu. Židé stáli před rozhodnutím podřídit se křesťanskému učení, nebo ze země odejít.Velká většina zvolila odchod. Patřili k ní i Spinozovi předkové.Odešli do Amsterodamu kde nalezli vzkvétající židovskou obec. Spinoza projevoval v mládí mimořádné nadání a předpokládalo se že jeho nadání ho předurčuje pro dráhu rabína. Studoval bibli i židovský talmud, naučil se latinsky,ovládal středověkou scholastiku a dobře znal antickou filosofii, silně byl ovlivněn Descartem. Rozsáhlá studia přivedla Spinou do ostrého sporu s jeho souvěrci. Byl ještě velmi mladý,když byl na základě svých názorů obžalován z kacířství a vyloučen z židovské obce., vyhnán a proklet všemi kletbami z knihy Zákona. Exkomunikace byla pro mladého Spinou velice těžkou ranou. Představovala život v osamělosti, nemožnost zaujímat jakákoliv veřejná místa a zákaz vyučování. Skutečnou záchranou pro něj byl fakt,že se v mládí, při studiu vyučil brusičem skla. Tak to totiž vyžadovala židovská tradice, aby každý učenec navíc ovládal nějaké řemeslo.Žil v ústraní na různých místech v Holandsku a broušením očních čoček si vydělával na skromné živobytí.Tahle práce podstatně zkrátila jeho život, zemřel na tuberkulózu plic, která se zhoršovala vdechováním prašného vzduchu, v němž pracoval.Zemřel v pouhých 42 letech.. Byť chudý , žil jako svobodomyslný a nezávislý učenec.V dějinách filosofie je znám svými ontologickými názory. Jeho sláva se šířila Evropou díky jeho korespondenci s přáteli. Své myšlenky shrnul v díle „Teologicko politický traktát “, který vydal anonymně.To, co v něm uvedl o náboženství nebylo kacířské, ani revoluční.Ale rozpoutalo bouři, která mu definitivně vzala chuť psát a publikovat. Spinoza nepovažoval Krista za syna Božího, ale za filosofa nejušlechtilejšího ze všech lidí.Tvrdil, že v jeho následování by se mohly sjednotit všechny národy.Bible a její pravdy nebyly určeny jen několika vyvoleným, ale všem lidem.Proto chtěl, aby jazyk Bible byl srozumitelný všem.

                                    Spinozova hlavní práce „ Etika vyložená způsobem užívaným   v geometrii “ ležela do konce jeho života uzamčena, ale hned po jeho smrti byla vydána a dosáhla ohromného vlivu.Byl přesvědčen jako Descertes , že filosofie musí mít matematickou jednoznačnost. Je to dílo těžké na pochopení, neboť vyjádřil filosofické myšlenky exaktností matematických pochodů. V knize vymýtil každé postradatelné slovo,zhustil extrakt svých myšlenek do dvou set stran latinského textu. Začíná myšlenkou Boha, jehož ztotožňuje z přírodou.Bůh je skrytou příčinou věcí.Věci však nastávají z vnějších příčin.. Ve světě existuje kauzální nutnost Nic se neděje bez příčiny. I my jednáme jako kámen vržený do vzduchu, který si myslí, že svobodně padá. V čem pak vlastně je jádro etiky, není li prostor pro rozhodování ? Proto mravní ctnost spočívá v přitakávání přirozené nutnosti. Nutnost všeho jednání člověka směřuje k jeho sebezachování. V člověku sice působí pudy a vášně, rozum je však usměrňuje.Naše svoboda je poznaná nutnost. Přirozená nutnost je základem jeho názorů na společnost. Stát má vést občany k rozumnému životu, aby své síly nemarnili ve zlobě a klamu.Základem sebezachování státu je poskytovat lidem svobodu.Lidské jednání, láska, nenávist, vášně, jsou přírodní nutností. Reakcí na zachování své existence. Proto je třeba analyzovat lidské jednání s chladnou hlavou a matematickou věcností, jako bychom se zabývali geometrií, přímkami,plochami, tělesy.Mnohé Spinizovy závěry byly později potvrzeny lékařskou vědou i psychologií.

                                     Spinozovy politické názory jsou charakteristické požadavkem duchovní svobody. Svobody slova a myšlení. Když se lidé spojí ve státní společenství, a přenesou na něj moc, nesahá pro ně jejich právo tak daleko, jako když lidé stáli vůči sobě jako jednotlivci.Ve prospěch státu se zřekli se zřekli části své moci a získali za to jistotu.Právo státu však může sahat jen tak daleko, aby nepoškodil práva jednotlivce.Proto vědecké a náboženské přesvědčení nesmí být omezováno a stát a jiné organizace se pouze zesměšňují, když tak jednají. Poskytovat lidem co nejvíce svobody je pro stát příkazem chytrosti, proto lidé v souladu se svou přirozeností snášejí nejméně to, když názor považovaný za správný je vydáván za zločin. Za negativní stránku jeho filosofie se pokládá jeho názor,že není možné, aby lidé překonali svůj egoismus a obětovali se pro druhé. Tím se také zásadně odlišoval od křesťanských zásad.

                                        Velkolepá architektura Spinozových myšlenek je aktuální dodnes a v historii okouzlila mnohé filosofy, ale i básníky

                                                        GOTFRIED WILHELM LEIBNITZ

                                                                         ( 1646 – 1716 )                               

 Leibnitz byl významnou osobností vědeckého světa. Ovládal téměř všechny vědy rozsahem svého talentu a vzdělání to byl mimořádný člověk. Je jedním z posledních univerzálních učenců, polyhistorů. Narozen v Lipsku vystudoval práva, potom studie filosofie a matematiky v Aldorfu s doktorátem.Odmítl nabídku profesury a začal pracovat ve státních službách. S diplomatickým úkolem vyslán do Paříže, aby se pokusil odvrátit válečné úmysly Ludvíka XIV, který ohrožoval Německo a Holandsko a obrátit je směrem na Egypt. Tato jeho mise byla neúspěšná, ale dlouhodobého diplomatického pobytu v Paříži využil k poznání francouzské filosofie a také ke studiu přírodovědy. Čile korespondoval s více než šesti sty významnými osobnostmi Evropy a tato korespondence je důležitým pramenem jeho filosofického myšlení.Byl také vynikající technik a praktik .Zabýval se technickými věcmi, hodinami, větrnými mlýny, hydraulickými lisy. Jako důlní inženýr vynalezl čerpadlo. Od roku 1676 pracoval jako knížecí knihovník v Hannoveru. V kurfiřtských službách upadl v nemilost, ale až do poslední chvíle svého života byl u svého pracovního stolu a zemřel v r. 1916 v zapomenutí..Jeho filosofické dílo je na jedné straně v tradici racionalismu a však na druhé straně svým učením o monádách navazuje na aristotelovskou ontologii. Dílo : „ Monadologie “ „ Nové úvahy o lidské soudnosti “ „Theodicea“ V Monádologii vyložil , že ve věcech jsou činné síly, tak zvané monády. Monas je řecké slovo, které znamená jednotku, nebo označení něčeho, co je Jedno.Jsou to nejmenší činné živé jednotky. Složené věci, nebo tělesa jsou mnohosti. Jednoduché substance, živé duše, duchové jsou proti tomu jednotkami. Všude jsou substance jednoduché, protože bez jednoduchých by nebylo složených. Každá monáda je jiná a zcela individuální.Monády tvoří shluky, ale jako celek jsou jedna na druhé nezávislé.Leibnitz k tomu dospěl na základě po vlivem tehdejších mikroskopických objevů. Celá příroda je plná života.Každý kus hmoty může být v jeho pojetí vnímán jako rybník plný ryb.Protože monády nemají žádné části, nemohou být lidmi vytvořeny, ale ani zničeny. Tvoří harmonický celek světa. Nemají přirozený začátek, ani konec, proto trvají tak dlouho jako vesmír, který také podléhá změně, ale nikoliv zničení. Jsou stvořeny bohem a jsou důkazem jeho existence. Bůh je nejvyšší monádou. Leibnitz byl hluboce věřící člověk. Byl přesvědčen, že při stvoření Bůh stvořil ten nejlepší, ze všech možných světů. To plyne z božské podstaty,neboť Bůh nemůže stvořit něco nedokonalého.Kdyby stvořený svět nebyl nejlepší, kdyby tedy existoval ještě nějaký lepší svět, musel by Bůh tento lepší svět buď neznat, což by odporovalo jeho vševědoucnosti a nebo ho nedokázal stvořit, což by odporovalo jeho všemohoucnosti..Nebo ho stvořit nechtěl, což by odporovalo jeho neskonalé dobrotě. Ale Leibnitz se táže . Jak je potom možné, že v tomto nejdokonalejším ze všech možných světů je tolik utrpení, nedokonalosti a hříchů ? To je otázka, kterou řeší ve svém díle „Teodicea “ Aby pronikl j jádru problému, rozlišuje tři druhy zla. Metafyzické, fyzické a mravní. Metafyzické zlo spočívá v konečnosti našeho světa a není možné mu zabránit.Fyzické zlo pak vyplývá ze zla metafyzického, protože stvořené bytosti mohou být jenom nedokonalé. Kdyby byly dokonalé, byly by rovny Bohu a nebyly by stvořené.Protože jsou nedokonalé, nemohou být dokonalé ani jejich vlastnosti a musí mezi nimi být pocity nelibosti a utrpení. To v postatě platí i pro zlo morální. Stvořená bytost musí nutně ve své nedokonalosti chybovat a řešit, zvláště, když ji Bůh dal dar svobody.

                        Leibnitz byl universální duch, který zdůraznil myšlenku dokonalé rozumnosti univerza, myšlenku samostatného významu individuality ve vesmíru, myšlenku harmonie všech věcí a myšlenku mechanického výkladu přírody. Protože však za svého života celý systém svých myšlenek neuspořádal, pokusil se to napravit po jeho smrti Christian Wolf , proto se celý tento myšlenkový systém nazývá Leinicovsko Wolfovský.