VRCHOLNÉ KLASICKÉ OBDOBÍ ŘECKÉ FILOSOFIE - Sókratés

                          Syn sochaře Sofroniska  a porodní báby v Athénách. Narodil se v r. 470 před. n.l. Byl to typický lidový filosof své doby. Chodil ulicemi Athén a na tržištích a rozmlouval s lidmi o smyslu a účelu života o ctnosti, odvaze, statečnosti. Příklady bral vždy z nebližšího okolí. Bos a chudě oblečen mluvil o oslech , kovářích,ševcích , jirchářích,ale i o strážcích a politicích. Jeho lidovost byla někdy terčem jeho kritiky.Své rodné město opouštěl jen když se účastnil polních tažení, při nichž vynikal statečností a schopností snášet námahu.Jeho zevnějšek, podle dochované busty neodpovídal obvyklému obrazu nejen Řeka, ale ani filofofa. Připomínal spíše řemeslníka , kterým také ve skutečnosti byl, neboť se po otci vyučil sochařem. Řemeslo však brzy opustil, protože jak říkal , byl povolán novému způsobu vyučování. Miloval společenský život víc, než rodinný,a příslovečnými se pak staly výčitky jeho ženy Xantipy, že se o rodinu nestará.Vyučoval bezplatně.Obklopoval ho pestý průvod jeho žáků, mezi nimi i mnoho mladíků z předních athénských rodin.Vyučování tvořil rozhovor, hra otázek a odpovědí.Neustále jej naplňovala snaha dopátrat se podstaty věcí a usměrnit podle toho svůj život .Začínal pravidelně nevinnými otázkami, které stále prohluboval a nepolevil,, dokud nepřivedl rozhovor k obecným filosofickým otázkám. Co je zdatnost? Jak se dobrat pravdy? Která ústava je nejlepší ? Při tom svého partnera v diskusi zaháněl stále více do úzkých, dokud nepřiznal své nevědění. To byl výsledek, kterého chtěl dosáhnout. Jeho filosofický přístup byl induktivní. Na příkladech z praktického života vysvětloval povahu i podstatu ctnosti, a to tak,že nejdříve odstraňoval předsudky svých posluchačů, jednoduchými a srozumitelnými otázkami usvědčoval tázaného z rozporů v jeho myšlení a tím i nesprávnosti jeho názorů. Byl to zvláštní druh rozhovoru, který využíval Obvyklý vztah, kdy se žák ptá a učitel odpovídá, je u něho obrácen Často svou úlohu srovnával s povoláním své matky, pomáhal zrození správných  myšlenek těch druhých.Výsledek k němuž pravidelně dospíval je vyjádřen v jeho slavné větě : „Vím, že nic nevím“A přece tohoto muže,který stále o sobě tvrdil, že nic neví, delfská věštírna označila za nejmoudřejšího , ze všech Řeků.

                                Základními znaky jeho metody jsou návodné řeči, potom přicházejí otázky, následuje indukce, a na závěr definice.Tímto způsobem určoval pojmy mravní, právní i politické.Tento postup je nazván sokratickou metodou. Sóktatés nikdy neusiloval o vysvětlení podstaty a vzniku světa, jako jeho předchůdci, ale celé jeho učení je věnováno člověku. Snesl filosofii s nebes na zem.Hledal principy správného, spravedlivého lidského jednání.Byl tedy především etikem. Cíl lidského života viděl v blaženosti. Ta je výsledkem ctnosti, která spočívá ve správném vědění o dobru, to znamená v moudrosti. Sókretés byl přesvědčen o tom, že zná li člověk podstatu ctnosti a lidských vlastností, bude z toho vyvozovat i své mravní zásady.Byl přesvědčen, že člověk je ve své podstatě dobrý. Toto přesvědčení vyplývalo z jeho etického zájmu, z jeho představy o vnitřní jednotě všech ctností, jenž se navenek liší jen podle oboru konání a v silné citovosti úvahou získaných poznatků, které by měly vyloučit rozpory citu a rozumu.Proto pro něj znamená poznání ctnosti zároveň její uskutečnění.Nepřipouští možnost , že by někdo znal dobro a nechtěl ho uskutečnit.Víme, že to současnému životu neodpovídá.

                                Abychom pochopili situaci v tehdejších Athénách, musíme mít na vědomí, že ústava tohoto města byla ústavou demokratickou .Při tom více než polovina občanů Athén byli bezprávní otroci.Z výnosu jejich práce bohatlo ostatní obyvatelstvo. Demokracie tedy platila jen pro svobodné občany. Nikoho nenapadlo pochybovat o spravedlnosti otroctví. Na druhé straně demokracie v Athénách byla prováděna s takovou důsledností, že její zásady byly až přepjaté. Opozicí demokracie byla strana aristokratická.

 A jak to v politice bývá, zuřil i v Athénách rozhořčený stranický boj mezi vládnoucími demokraty a aristokraty, kteří považovali za lepší aristokratickou ústavu Sparty. Sókratés se aktivně na politice nepodílel, ale zastával názor že aristokratická ústava je lepší, protože vzdělaný a osvícený vládce  je lepší, než neustálé handrkování demokratů.Poskytoval tedy aristokratům duchovní výzbroj. Demokratická vláda byla skutečně svržena ovšem jen dočasně a když došlo k jejímu nastolení, byl Sokratův osud zpečetěn. Byl postaven před soud a                                                                             

obžalován z bezbožnosti, což byla obžaloba zástupná a zjevně neoprávněná.Jeho smělá obhajoba před soudem se dochovala v Platonově podání.Odmítl prosit o milost, odmítl i nabídnutý pokus o útěk s nabídkou žít v exilu. Byl odsouzen k trestu smrti a v jeho 70 letech byl popraven vypitím číše jedu.

                                  Podíváme li se na to málo, co o Sókratovi víme,nutně se vkrade otázka, jak mohl člověk, který za celý svůj život nic nenapsal, který byl sice osobností neobyčejné mravní velikosti a zemřel pro své přesvědčení, mít tak velký dějinný vliv.Pravou odpovědí bude asi to, že jeho význam spočívá v jeho jedinečné osobnosti, která je nám lidsky blízká i po tisíci letech. Se Sokratem vstoupilo do dějin lidstva něco, co tvoří vnitřně svobodného člověka, který koná dobro, kvůli němu samotnému a za své přesvědčení je ochoten bez reptání položit svůj život.