FILOSOFIE OSVÍCENSTVÍ - obecně

                           Osvícenstvím nazýváme filosofické a kulturní hnutí, které stálo na základech racionalismu a empirismu. Bylo celoevropským jevem, ale zrodilo se na půdě Anglie a Nizozemí.Postupně se šířilo do dalších zemí Evropy. Usilovalo o překonání tradičních způsobů uvažování za pomoci přírodních věd.Vyjadřovalo potřeby rodícího se měšťanského stavu a počínající průmyslové výroby.Představovalo obrat k subjektu a svým obsahem zasáhlo jak tradiční politické i společenské řády, tak náboženství.V málokterém období lidských dějin působila filosofie tak silně na veřejné mínění a společenský vývoj jako v období osvícenství.Důraz na uplatňování rozumu, tlak na svobodu, toleranci a humanitu byl požadavkem doby. Filosofové začali aktivně zasahovat i do společenského života, filosofie pronikala na veřejnost a přestávala být záležitostí uzavřeného kruhu učenců.Vystupovala jako svědomí doby.Volnomyšlenkáři v řadách politiků, přírodovědců a literátů a umělců využívali filosofických idejí ke kritice přežitých pořádků a ke zdůvodňování revoluce.Filosofie měla být nástrojem osvobození od pověr, předsudků a zaostalosti.Hlavním krédem osvícenců byla víra ve všemocnou roli vědy, výchovy a vzdělání. V Anglii se to projevilo novověkým empirismem, příznačným pro anglickou filosofickou tradici, .který však nalezl odraz i ve Francii. Francouzská osvícenecká filosofie pak byla charakteristická pro 18. století. Osvícenské myšlení se pokouší nejen uvést náboženství do shody s lidským rozumem, ale i samo náboženství založit na rozumu, aby bylo přirozeným navršením stavby lidského poznání.V Anglii tento myšlenkový proud úzce souvisí s náboženským hnutím deismu. Tak je označen názor, který sice uznává boha za prazáklad světa, ale odmítá možnost božího zasahování do běhu světa.Deismus odmítá zázraky a zjevení. Sám rozum je základem a pramenem božské pravdy. Tradiční náboženství je podrobováno rozumové kritice. Má li samostatně myslící člověk jednat mravně správně, nepotřebuje k tomu žádné náboženské motivy.Podnět ke správnému jednání vychází z rozumu. Lidé nesamostatně myslící potřebují , aby jejich mravní motivy byly posilovány náboženstvím. Tyto myšlenky , současně se vznikem anglického parlamentu byly velkou výzvou pro Francii. Celá druhá polovina 17. století byla ve Francii vyplněna vládou Ludvíka XIV.Za rozmach zahraniční moci a přepych francouzského dvora musela Francie platit přetěžováním a vyčerpáváním národních zdrojů a sil, všeobecnou bídou a útlakem, které působily později jako jedna z příčin pozdější francouzské revoluce.Také vybroušenost francouzštiny, která se stala jazykem vzdělaných vrstev v Evropě dává tušit příští vedoucí úlohu Francie ve společenském a duchovním vývoji. Zatím však byl ve Francii živý zájem o vše, co pocházelo z Anglie.Francouzi studovali anglickou ústavu, společenský systém,ale i anglickou filosofii.. Začali si uvědomovat, že Angličané ve svém duchovním i společenském vývoji, díky i filosofům a politikům Lockovi, Baconovi Humovi, Berkeleymu, a řadě dalších, uskutečnili mnohé z toho, co na svou realizaci ve Francii teprve čekalo. Avšak i ve Francii mělo osvícenství své předchůdce a průkopníky. O přenesení anglických myšlenek do Francie se postarali především dva myslitelé. Montesguieu a Voltaire.