IMMANUEL KANT

              Immanuel Kant je hlavní postavou německé klasické filosofie. Narodil se r.1724 v Královci, bývalý Könisbertg, pozdější Kaliningrad, na území Východního Pruska..Pocházel z řemeslnické rodiny.. Jeho otec byl sedlářem, a jeho matka patřila ke křesťanské sektě pietistů, usilujících o uskutečnění osobního kontaktu s tvůrčí mocí vesmíru, jejíž podstatou je Bůh. Probudila v mladém Kantovi úctu k praktickému náboženství, zvláště k jeho etickým normám. Ve skrovných poměrech žil Kant ukázněný, nenáročný život univerzitního profesora, zcela oddán svému vědeckému bádání. Vnější život Kantův byl prostý. Roku 1755, ve svých 31 letech se stává docentem na Královecké univerzitě a až v roce 1770 je tam jmenován řádným profesorem, později rektorem.V této hodnosti působil až do své smrti roku 1805. Málo cestoval, znal z vlastní zkušenost jen své rodné město a jeho nejbližší okolí. Nadevše miloval klid a pravidelnost svého skromného učitelského života.Železnou životosprávou dovedl přes své chatrné zdraví dosáhnout věku osmdesáti let. Traduje se že podle Kantových pravidelných návyků si mohli obyvatelé Královce řídit hodinky. Vstával časně ráno a věnoval se studiu. Dopoledne přednášel na universitě. Dvouhodinový oběd trávil v diskusích se svými odpůrci i obdivovateli.Ve čtyři hodiny odpoledne s železnou pravidelností a za každého počasí, odcházel na procházku do lipové aleje, která po něm dodnes nese název Filosofova alej. Přes svůj skromný život se stal jedním z nevlivnějších evropských myslitelů, filosofem světového formátu.Kantovy přednášky učinily z Královce jedno z hlavních duchovních center tehdejšího Německa. Byl oblíbeným, vtipným a obdivovaným profesorem. Podporoval tvůrčí myšlení svých žáků a byla mu cizí jakákoliv forma despotizmu.Nikdy mu nešlo jen o to, vychovávat profesionální filosofy, ale především moudré lidi., kteří budou cítit odpovědnost za své povolání.

                Už za svého života byl Kant pokládán za reformátora filosofie.Zejména kritická díla rozšířila jeho slávu tak, že studenti i profesoři přicházeli zdaleka, aby si poslechli jeho přednášky a aby ho osobně poznali.. Jeho myšlenky představovaly převratný význam pro dějiny filosofie a lze je srovnat s převratem Koperníkovým v astronomii. Na Kantův vnitřní vývoj silně zapůsobila Newtonova přírodní filosofie a myšlenky německých myslitelů Lebnitze a Wolfa a také anglického filosofa Huma.Humova skepse určila Kantův směr výzkumu.Ve svém spise „ Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes“ vychází Kant z Newtona a vysvětluje v této mechanické kosmologii vznik planetárního systému z rotující mlhoviny pod vlivem gravitace.Tato teorie byla později plně potvrzena Laplacem a je známá jako Kant- Laplaceova teorie. V pracích z tohoto Kantova období se objevuje jeho snaha položit pevné základy přírodní vědy a vybudovat v souladu s tím světový názor, o nějž by se mohl opírat mravní řád světa.Vědu, která by postrádala rozměr etiky a moudrosti považoval za nebezpečnou.Právě úkolem filosofie musí být spojení vědy s moudrostí.Formuloval tak problém nutnosti úzkého spojení filosofie a speciálních věd. Tím vyslovil nadčasovou otázku, která je platná dodnes. Dalším důležitým motivem jeho myšlení byla zásada přísného metodického postupu. Metodické myšlení je pro něho mnohem důležitější, než konkrétní výsledky, ku kterým dospívá. Filosof musí, podle jeho názoru zkoumat prameny, původ lidského vědění, oblast možného a potřebného užití veškerého vědění a konečně hranice rozumu. Musí být především samostatným myslitelem, tvořivým duchem,který se nespokojí se zdáním pravdy, ale usilujícím o pravdu. Kantovu filosofii chápeme jako důležitý směr celkového vývoje novověké filosofie. Filosofové se nevtahují k objektivní skutečnosti, k vnějšímu světu, jako k něčemu, co je předem dané, jak to činila scholastika, ale k poznání ovládanému lidským rozumem.Charakteristická je zaměřenost filosofie k praktickému životu, k hlubokému poznání zákonitostí přírody. K obhajování názoru, že člověk je svobodnou bytostí, nezávislou na vnější autoritě. Je představen jako EGO, subjekt schopný samostatného a sebevědomého jednání.Spolu s tímto novým obrazem člověka jde ruku v ruce i nový pohlede na svět.Ten se postupem času stává čím dál více něčím,co člověka omezuje,narušuje jeho záměry, co se mu odcizuje.Novověcí racionalisté Descartés a Leibbnitz a další se vyznačovali optimismem v teorii poznání. Věřili,že svět , který byl z jejich hlediska napsán jazykem matematiky a konstruován geometricky, půjde ovládnout. Kant na jejich myšlenkový odkaz sice navázal, ale s velmi kritickými výhradami.Ve své převratné práci „Kritika čistého rozumu“ rozvinul úvahy o dvojím kořenu lidského poznání.Jedním kořenem jsou naše smysly, smyslovost,, druhým rozum , rozvažování.Překonával krajní meze racionalismu a empirismu.Rozvažování je charakteristické svou aktivní schopností myslet. Smyslovost je pasivní složkou poznání.Dodává látku, materiál k rozvažování.

                         Roku 1770 přednesl Kant u příležitosti svého jmenování profesorem disertaci „O formě a principech světa smyslu a rozumu“ Tato disertace obsahovala program jeho dalšího bádání. V prostoru a čase vidí pouhé formy lidského nazírání, bez nichž si člověk žádnou věc nemůže představit. Každá věc vzniká v čase a je postavena do prostoru. Chápe li člověk věci jako takové, bez zřetele k jejich smyslovému vnímání, prostě ze stanoviska čistého rozumu, pak je Kant chápe jako „věci o sobě.“ Ty nemají vztah k prostoru ani času.Jsou zprostředkovány jen apriorními formami poznání.Jsou nezávislé na zkušenosti. Jsou trannscendentální dialektikou. Patří sem idea Boha, idea duše a svobody vůle, idea světa,Věc sama o sobě tu je, ale je v zásadě nepoznatelná.Je to pole metafyziky a oblast mravních hodnot. Kant zde dospěl k odlišení dvou světů. Světa jevů v prostoru a čase, což je oblast přírodních věd, které se podle nazíracích forem opírají o pojmy rozumu a druhého světa věcí o sobě, světa metafyzických realit. Kant se ptá, za jakých podmínek je možné vědecké poznání.To ale znamená, že se na chvíli zříká otázek po předmětech poznání.Tuší, že klíč k řešení nakupených problémů bude v zásadním obratu filosofického nazírání. Sám to nazývá koperníkánským obratem. Je nutno kriticky pozorovat a zhodnotit naši samu poznávací činnost. Nechat ji před našimi zraky probíhat a zjišťovat , co je pro ní typické. Předchozí vědy, včetně filosofie, takto nikdy neuvažovaly. Neprověřovaly, jak pracuje náš rozum, když poznává. Chyba byla v tom , že se ihned chápaly předmětů, toho, co rozum zkoumá. Tím podle Kanta jednaly dogmaticky, neboť přijímaly jako hotové ty skutečnosti, které bylo nejdříve nutné podrobit výzkumu. Kant se tedy neptá na předmět, který poznáváme, ale jak a za jakých podmínek ho poznáváme.Proto nazval svou filosofii kritickou a zanechal po sobě jako monumentální pokus o naše správné poznávání slavné tři Kritiky. Kritiku čistého rozumu, Kritiku praktického rozumu a Kritiku soudnosti. Témuž metodickému kriticismu hodlal podřídit nejen činnost rozumu, ale i povahu lidského jednání, tedy vlastně etiku a estetické souzení vkusu, estetiku. Dospěl k názoru, že člověk nemůže ve skutečnosti poznat věci tak, jak jsou / věc o sobě je nepoznatelná /ale člověk poznává věci jen jako jevy, to znaná,že známe pouze věci pro nás, předměty a zkušenosti, ale nikoliv věci o sobě. Při pohledu na to, jak vytváříme elementární výpovědi o skutečnosti rozlišuje Kant dva základní druhy vědeckých soudů.

1. analytické soudy: jsou to soudy, které nikterak nerozvíjejí předmět, o němž něco vypovídáme. Obsahují jenom to , co je již obsaženo v pojmu daného předmětu. Příklad takového pojmu – „Tělesa jsou rozlehlá “ Rozlehlost zcela samozřejmě patří k pojmu těleso.

2. syntetické soudy : jsou to soudy rozvíjející K předmětu, o němž je něco vypovídáno přidávají něco navíc, něco nového.

Syntetické soudy mohou být dvojího druhu: a) aposteriorní : jsou takové kde se zmíněná syntéza opírá o nějakou zprostředkující zkušenost.Na př. Věta „Některá tělesa mají tíži“ je výsledkem experimentálního pozorování a vlastnosti tíže, kterou přiznáváme tělesům. Je přidána na základě zkušenostní činnosti vážení.

                                                                         b) apriorní: jsou tehdy, když se připojení nového poznatku nemůže odehrát na základě zkušenosti, ale přesto k němu zjevně dochází.Takovými soudy jsou například matematické soudy. Napíši li například 6 + 5 = 11 , tak výsledek nemůže být odvozen z čísel 6 a 5 na základě žádné zkušenosti.K této syntéze jsou čísla lhostejná. Čísla 6 a 5 nemohou tuto syntézu sama provést. Tu syntézu vyvolává naše myšlení a neopírá se při tom o žádnou zkušenost. Stokrát můžu nahlížet 5 i 6 ale těch 11 z nich nikdy nezakusím.Ten součet je apriorní a nemůže být ohrožen žádnou další zkušeností. Podobné soudy z geometrie mají stejnou vlastnost. Např. tvrzení, že „Úsečka je nejkratší spojnice mezi dvěma body“ je stejné povahy. Je tedy zřejmé ,že jsme vybaveni apriorními schopnostmi, jenž nám dovolují dosahovat poznatků, které jsou nutné a obecné, ale které při tom nepodléhají proměnám zkušenosti, ač se o zkušenosti často musejí opírat.

¨                 Předměty zkušenosti vznikají podle Kanta tak zvanou syntetickou činností mysli z počitků, které v nás vzbuzuje vnější realita .Podstata syntetické činnosti spočívá v uvedení počitků do vztahů , které mohou být kauzální, názorné / čas a prostor /, obecné., ale které mohou být i výtvorem naší mysli Protože vědomí, které provádí syntézu počitků v předměty zkušenosti je u všech lidí stejné, je tím vysvětlena nadindividuální platnost našeho poznání zkušenostního světa.

                      Ve středu Kantova zájmu je i otázka možnosti metafyziky.V Kantově době se přednášela metafyzika,která se skládala z vědy o světě,z vědy o duši a z vědy o Bohu. Kant dokazuje, že tyto discipliny jsou vlastně pojmy o tom, co je nepodmíněné.Tyto discipliny nevycházejí ze zkušenosti,a nemohou se stát předmětem vědy. Tím Kant vylučuje možnost poznání nadsmyslových předmětů a pravd, které nemají oporu v naší smyslové zkušenosti. Důkazy boží existence tedy spočívají na paralogismech / chybné usuzování /, které jsou pro náš rozum zavádějící. Současně upozornil na rozpornost našeho rozumu, který si neuvědomuje možnosti hranice našeho poznání. Podle Kantova hlediska nelze dokázat žádné teze o nesmrtelnosti lidské duše, o svobodě lidské vůle, o jednotě světa a jsoucnosti boží. Tyto ideje však Kant nezamítá a přenechává je našemu citu a víře.Náš rozum nemá schopnost o těchto věcech rozhodovat.Člověk si musí uvědomit, kde je hranice jeho poznání.

Na druhé straně jsou tyto ideje svědectvím, že nad světem smyslů a rozumu je náš vnitřní , inteligibilní svět, v němž vládne vlastní řád, řídící náš rozum a morálku.I mravní cítění vnucuje člověku víru v pomyslnou oblast spravedlnosti, neboť morálnímu jednání člověka neodpovídá vždy štěstí v lidském životě. Naše mravní vědomí tímto rozporem velmi trpí.A právě proto,že člověk spravedlivý nenalézá mravní řád uskutečňovaný ve světě jevů, očekává jeho splnění od pomyslného světa.

                         V kritice praktického rozumu Kant prozkoumával předpoklady etiky.Zdůraznil autonomii - nepodmíněnost - mravního citu.Představuje to schopnost člověka rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem,nezávislých na vnějších podmínkách.Obsah mravní svobody vyjadřuje jeho kategorický imperativ. Je to přikazující tvrzení o třech větách a formulích. První dvě formule zhruba říkají „Jednej podle zásady,od které bys chtěl,aby se stala obecným zákonem.“ Třetí formule přikazuje : „Jednej tak, aby lidství v tobě i v jiném člověku ti bylo účelem, nikdy prostředkem“

                       Rovnost lidí jako mravních zákonodárců a člověk, jako nepodmíněná hodnota našeho jednání to je krásná, leč velmi obecná zásada vymezující mravní svobodu.Ale právě pro svou obecně lidskou platnost to nemohlo být nikdy přijato diktátorskými režimy.

                        Co Kant pokládá za správné, které činy pokládá za morální konkrétně neříká.Podává jen všeobecné pravidlo, kategorický imperativ, podle něhož má každý jednat tak, aby princip jeho vůle mohl zároveň vždy platit jako princip všeobecného zákonodárství. Kategorický imperativ je tak zkušebním kamenem správného jednání.. Je všeobecný , nutný,nezávislý na zkušenosti, ale při tom má pro ni plnou platnost.. I Kant si však klade otázku, existují li skutečnosti v přírodě,které by byly schopné člověku pomoci, aby dosáhl etické převahy nad svou smyslovou empirickou povahou. Kant tyto skutečnosti v přírodě nalézá v kráse a vznešenosti. V kráse proto, že krásné jevy získávají člověka k harmonické součinnosti, ve vznešenosti proto, že jevy vznešené překonávají člověka svou velikostí a tím, že v něm probouzejí vědomí síly, jenž ho povznáší nad sama sebe, nad jeho smyslovou sféru do vyšší oblasti mravní.

                          Náboženství se pohybuje u Kanta v hranicích víry, a vyššího rozumu. Jeho význam spatřuje hlavně v mravním působení. Chápe ho jako souhrn mravních povinností shrnutých do božích přikázání. V křesťanských dogmatech si všímá především etických idejí.Jelikož dokázal, že pojmy nesmrtelnosti lidské duše a její existenci, stejně jako boží jsoucnosti nelze filosoficky dokázat, ale ani vyvrátit, odmítl scholastický způsob filosofující teologie a obrátil zřetel filosofů k fyzice. Tím otevřel cestu vývoji přírodovědy, která se pak zasloužila o epochální objevy.

                          Kantův vliv na další vývoj filosofie byl veliký. Jeho nové pojetí metafyziky jako vědy o hranicích lidského rozumu, jeho autonomní etika povinnosti,mají epochální význam. Mnoho dalších filosofů z Kanta vycházelo a mnozí se ke Kantovi stále vracejí. Kantovu filosofii můžeme považovat za nesmírně energický pokus o záchranu objektivity filosofie.