JEAN JACGUES ROUSSEAU

                            Myslitel francouzského osvícenství, kritik kultury a civilizace své doby.Neklidný snílek,sentimentální anarchista, a plebejský demokrat.A přesto připravil Francii pro revoluci více, než kdokoli jiný. Zvěstovatel demokracie a revoluce.Šestnáct let po jeho smrti mu konvent odhlasoval titul „ nejvyšší vychovatel lidstva “

                              Narodil se v Ženevě. Krásná a duchaplná matka mu zemřela po porodu a otec se o jeho výchovu nestaral.Ale často čítal s chlapcem až do rána romány.Do školy Jean Jacgues nechodil, takřka ve všem byl samouk. V deseti letech ho otec opustil a strýc ho dal do učení k městskému písaři.Ten ho propustil pro neschopnost. Učil se rytcem, ale byl trestán pro pozdní návraty. V šestnácti se vydal do světa jako tulák. Celý život měnil místa pobytu,, střídal příznivce i přítelkyně, zaměstnání i náboženství,, ale nikdy nezměnil sebe. Povahu měl lehkomyslnou, nadšenou, ale také nestálou.. Celý život ho učila příroda.Dlouho viděl své poslání v hudbě a živil se také jako učitel hudby.Diderotovi psal do encyklopedie hesla o hudbě. Při svých toulkách se seznámil se svou pozdější družkou, nevzdělanou Terezií Levasseurovou. A měl s ní pět dětí, jenž všechny skončily v nalezinci. Filosofem se stal náhodou. V roce 1749 šel navštívit Diderota do vězení a cestou listoval v časopise, ve kterém zahlédl vyhlášení soutěže dijónskou akademií. Akademie žádala odpověď na otázku,zda pokrok věd a umění od renesance přispěl ke zlepšení mravů .Uchvácen náhlým proudem myšlenek usedl v aleji pod strom a oddával se rozkoši poznání. Pochopil absurdnost doby i podstatu společenského zla . Poznání bylo ovlivněno skutečností, že trpěl onemocněním močového měchýře a lékaři mu dávali půl roku života. Tím více se vzepjal k heroismu ctnosti, pohrdání vyjadřoval oblečením i chováním a odvahu psaním. V tomto rozpoložení napsal pro fijónskou soutěž slavnou „Rozpravu o vědách a umění“ V ní idealizoval prvotní stav člověka, popsal odlidšťující vlivy porenesanční civilizace a kultury. Na otázku, zda umění a vědy jsou nutné pro lidské štěstí odpověděl, že nikoliv. Logicky a vědecky naprosto neškoleným způsobem, avšak jazykem, který byl prodchnut vášnivým citem řešil zásadní problém hodnoty kultury.Umění a vědy nejsou podle něho podmínky pokroku, nýbrž úpadku. K čemu by nám byla kupříkladu právní věda, ptá se,kdyby v životě společnosti vládla přirozená spravedlnost ?K čemu by byla filosofie, kdyby se každý přidržoval prostých přirozených ctností ? Vzdělávání ducha kráčí vždy ruku v ruce s upadáním mravnosti. Je jen nemnoho národů , které zůstaly nedotčeny nákazou jalových znalostí a založilo své štěstí na svých ctnostech. Odtud Rousseauovo zvolání : „Všemohoucí Bože, zbav nás osvěty našich otců, veď nás nazpět k prostotě, nevinnosti a chudobě, jediným statkům, které přinášejí štěstí.“

                  Rousseauův spis a diskuse, která se o něm rozvinula, přivedla akademii k rozhodnutí vypsat druhou soutěžní otázku „ Jak vznikla nerovnost mezi lidmi a je zdůvodněna přirozeným právem ?“

                   Rousseau na tuto otázku reagoval ještě prudší a vášnivější reakcí v podobě spisu „ Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi“ Rousseau nejdříve kreslí idealizovaný obraz přírodního stavu.Příroda sama vyhlazuje všechno slabé, panují přirozené ctnosti, vztahy , včetně sexuálních jsou nekomplikované, lidé jsou nezávislí, nikomu nejsou poddaní. Problém nastal, když se první člověk rozhodl obsadit jistou část pozemku, ohradit ho kůly a prohlásil : Tohle je moje ! Našlo se dost lidí, kteří mu uvěřili a domnívali se, že je to zakladatel občanské společnosti. Kolika zločinů, válek a vražd , běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno,kdyby někdo vytrhal ty kůly a varoval.Chraňte se poslouchat toho podvodníka !Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému. . Původ nerovnosti mezi lidmi viděl Rousseau v soukromém vlastnictví.Jakmile byla půda rozdělena, mohl jeden prospívat na úkor druhého. Zrodilo se panství a rabství, násilí a loupeže.Lidé se stali chtivými,ctižádostivými, chamtivými.Vznik vlastnictví byl prvním neštěstím. Druhým neštěstím bylo ustavení vrchnosti. Vytvořilo vládce a ovládané.Třetím neštěstím byl zvrat moci v libovůli.. Vytvořil pány a otroky, jejichž jedinou povinností je poslušnost. To je vrchol vší nerovnosti, to je nejkrajnější zvrhlost.Hrstka bohatců se utápí v bohatství, zatímco hladovějící většině se nedostává ani toho nejnutnějšího. Co s tím dělat ? Neexistuje žádné východisko ? Rousseau se pokouší dát odpověď formou společenské smlouvy. Moc sama nikdy nemůže zplodit právo.Právní vládu lze založit jen na úmluvě a svobodném souhlasu.Tuto úmluvu nazývá společenskou smlouvou.Každý člen společnosti dává svou osobu a všechnu svou moc jako společenský statek po nevyšší řízení obecné vůle. Takto vzniká duševní sdružení, jak veřejná osoba. Vzniká lid. Lid je jediným nositelem suverenity. Ale jak zjistit vůli tohoto suveréna ? Rousseau odpovídá – hlasováním.Občan pak musí souhlasit se všemi zákony,i s těmi, které byly přijaté většinou i proti jeho vůli.

                 Těmito myšlenkami se Rousseau dostal na nebezpečnou cestu kritiky vládního a královského uspořádání.Jeho dílo, i když bylo s velkým ohlasem přijato, nesmělo se tisknout. Vyšlo později v Amsterodamu, ale jeho náklad byl v Rouenu zadržen. V Holandsku bylo také vytištěno další dílo „Emil“, což byl Rousseaův spis o výchově. Rousseau propagoval metodu přirozené výchovy. V kapitole „Vyznání savojského vikáře“ se Rousseau pustil do kritiky náboženství. Byla mu cizí církevní víra ve zjevení,ale i agresivní ateismus materialistů. Také toto dílo bylo zakázáno.Na autora byl vydán zatykač a kniha byla před soudním palácem roztrhána a spálena. Stejně dopadla i jeho autobiografie „ Vyznání “ Zemřel v r. 1778.

                  Rousseauovy ideály svobody a rovnosti uchvátily Francii i Evropu.Ryzí spodní tón, který zaznívá z jeho vášnivé touhy se sepětím s přírodou se nedal přehlédnout. Stejně jako jeho volání po spravedlivé společnosti. Když Ludvík XVI, zavřený v Bastile se dostal k Voltairovým a Rousseauovým spisům, prohlásil : „Tito dva muži přivedli Francii do zkázy“ A protože měl na mysli monarchistickou Francii , měl pravdu. Rousseauova kritika měla velký vliv na utopické socialisty a nepochybně i na pozdější socialismus.