ŘECKÁ A ŘÍMSKÁ FILOSOFIE PO ARISTOTELOVI

                                                           Doba helénistická

                      Doba helénismu představuje období od roku 338 před n.l., kdy makedonský král Filip II porazil Athéňany a jejich spojence, řecké státy ztratily samostatnost a dostaly se pod nadvládu Makedonců. Trvala až do r. 529 n.l., kdy byly císařským výnosem Justiniánovým uzavřeny antické filosofické školy.

                       V Ŕecku vzniklé civilizační formy se válečnými taženími Alexandra velikého rozšířily až do oblasti Orientu.Byla zakládána nová města,, po zničení perské říše došlo ke spojení se střední Asií, Indií a Čínou, tím také k rozmachu obchodu ve středomořských zemích. Tam pak proudili řečtí osadníci a přinášeli do nově osídlených zemí svou kulturu a na druhé straně byla jejich kultura ovlivněna mnohými prvky orientálními.Přírodní vědy a technika dosáhly úrovně, která nebyla překonána ani středověkem. Říše, založená Alexandrem Velikým se brzy po jeho smrti rozpadla. Ale šíření řecké kultury,které započalo za jeho vlády dále pokračovalo.Ve třech velkých státech, které vznikly po zániku Alexandrovy říše, v Makedonii, Syrii a Egyptě , se řečtina stala řečí dvora a řecká kultura základem vzdělanosti. Athény, zbavené politické moci zůstaly ještě dlouho filosofickým centrem a sjížděli se do nich moudří mužové,aby studovali filosofii na místech, kde ji vyučovali Sokrates, Platón a Aristotelés.

                       Vzrůstající moc Říma, v dlouhotrvajících válkách sjednotila celou Itálii, porazila kartaginské soupeře a začala dobývat helénistické státy.Tvořila se mocná říše, která sahala od britských ostrovů až po Afriku a Asii V politickém ohledu vyměnilo Řecko makedonskou vládu za vládu Římanů. Ale z pohledu kulturního to bylo právě naopak. Podmaněné Řecko začalo kulturně dobývat Řím.Byli do něho povoláváni řečtí umělci, sochaři, stavitelé a bohatnoucí Řím začaly zdobit chrámy, paláce, sloupové síně, kašny a fontány a zdobily město tak, jak jej můžeme vidět i v dnešní podobě. Řecká kultura ovlivňovala Řím nejen stavebně, ale i literárně.I filosofie se v tomto období spojila s řeckým duchem.Římané se projevovali jako národ veskrze praktický.To největší , co nám zanechali

 kromě literatury je římské právo a vzor správy státu. Na prvním místě stojí mravní jednotlivec, začleněný do státu a společnosti. Centrum filosofie se posouvá blíže k etice.Zaměřovala se především na vnitřní svět člověka – jedince, který si uvědomuje sám sebe. Avšak nenalézáme žádného myslitele, jenž by byl srovnatelný s filosofy klasického období řecké filosofie.Ztratila něco na své originalitě a hloubce, ale o to větší měla vliv. Stala se duchovní páteří Římské říše.A zůstala jí dokud nebyla vystřídána rodícím se křesťanstvím, ale i to touto filosofií ovlivněno. O co méně bylo osobností , o to více bylo filosofických systémů.

                                                                      STOICISMUS

                   Název této školy pochází od zdobeného sloupoví na athénském náměstí, kde přednášel zakladatel stoické filosofické školy Zenon z Kitia.Patřil k ní také vychovatel císaře Nera Říman Seneca, císař Marcus Aurelius, otrok Epiktétos a další myslitelé. Stoikové požadovali život v souladu s přírodou, vnitřní pevnost, neochvějnost a duševní klid. Zejména „ Rozpravy Epiktéta “ a „Hovory k sobě“ Marca Aurelia podávají základy stoického učení . Tento císař přijal stoickou nauku již jako dvanáctiletý a zůstal jí věren po celý svůj život.Řídil se jí při státnickém jednání i v osobním životě. Odvaha a věrnost povinnostem z něho udělali velkého státníka. Sotva v historii hledáme příklad, kdy tak velká moc byla vykonávána s takovou mírou sebeovládání a sebezapření.. Pohrdal nádherou a pohodlností.Zahalen v prostém vojenském plášti, trávil velkou většinu svého života v péči o říši a ve vojenských táborech. Odolával svodům panovačnosti a libovůle a nadevše stavěl odpovědnost.

                     Podle stoické nauky je základem všeho vesmíru , přírody i lidského života Bůh, který vše prostupuje.Vše je harmonicky a smysluplně uspořádáno a propojeno pouty sounáležitosti. I člověk má žít ve shodě s tímto řádem , ve shodě s přirozeností a rozumem, které tento řád presentují.V tom pak spočívá pravá blaženost a smysl života.Člověk se musí osvobodit od negativních sklonů a vášní.. Dostane se do stavu vnitřní svobody a klidu, který se nazývá apátheia. Boha, který byl pro ně totožný s celým vesmírem nazývali Zeus, v jiném skloňování Diem. Člověk je podle jejich představ bytost rozumná, proto je pro něho přirozený život rozumný. To, co měnit můžeme, měnit máme.To, co nás trápí, nemáme vpouštět do našeho prožívání.Učme se být spokojeni s tím, co máme.Důležité je rozpoznat, co je dobré, co špatné a co lhostejné.Velice chválí přátelství, spravedlnost a úctu k člověku a to v takové míře,jakou antika neznala.   Stoikové kladli důraz na rovnost všech lidí. Otroctví zavrhovali. Požadavky rovnosti vztahovali na všechny lidi, otroky i barbary.Byly to zásady vskutku revoluční, neboť dosud se pod pojmem svobodný člověk mínil vždy jen svobodný řecký, nebo římský občan.Stoikové tak jako první ve starověku zastávali myšlenky humanismu a kosmopolitismu. V reformaci a humanismu, to znamená o 1600 let později došlo k oživení stoických myšlenek. Byly vydány Senekovy spisy, o stoiky se opírali také Kant, Schiller, Goethe, a další významní myslitelé.

                                                                    EPIKÚREJCI

                        Další filosofický směr, který se rozvíjel v helénismu současně se stoicismem.Jeho duchovním otcem by filosof Epikuros.Narodil se na Samu jako syn athénského občana a v Athénách se také trvale usadil.Ve své rozsáhlé zahradě založil filosofickou školu.V centru jeho učení byla cesta k osobnímu štěstí člověka. Za nevyšší dobro prohlásil slast.Pod tímto pojmem nerozuměl jen splnění tělesných žádostí, nýbrž stav, kdy je 

naše duše zbavena bolesti a starostí a nachází se ve vyrovnaném klidu. / ataraxia / Aby toho

člověk dosáhl, má se zdržovat všeho rušivého, zvláště veřejného života.Hlavní úkol viděl v úsilí o zbavení se strachu ze smrti a z bohů. Podle některých jeho současníků žít podle Epikúra znamenalo vést pohodlný a požitkářský život.Slavné je Epikúrovo heslo „ Žij skrytě ! “ Tím zřetelně vyjádřil, že si státu a politiky moc necení a dává přednost životu v soukromí. Závistivci o něm hlásali, že v jeho zahradě se učí bezmeznému holdování a  rozkoším. Ukázalo se však, že závistivci neměli tak docela pravdu. Epikuros navázal ve svém učení na  Démomokrítovo učení o atomech. Také učil, že po výstřednostech každého druhu následují bolestivé návraty. Proto musí být usilování o štěstí ovládáno rozumem a zdůrazňoval, že štěstí lze také nalézt v rozjímání a ve vyváženém klidu ducha.Rozlišoval radosti těla a duše a byl přesvědčen, že obojí patří k lidskému životu. Je škoda, že spisy tohoto významného filosofa se ztratily a zbylo jen několik fragmentů nalezených ve městě Herkulanu, které bylo zničeno výbuchem Vesuvu.Epikúrovi žáci působili až do 4. stol našeho letopočtu, ale propagovali spíše fyzické pojetí slasti a tak se dostali do rozporu s křesťanstvím, ale i s jinými antickými filosofickými názory.

                               Vedle Epikurejců stojí za zmínku ještě škola skeptiků, kteří pravé poznání považovali za zásadně nemožné a hlásali nepoznatelnost pravdy. K další škole patřili eklektici, již podle Empedokla tak zvaní vybírající. Římané byli především praktici, kteří nepojímali filosofii samoúčelně, ale sloužila jim především k praktické orientaci a proto si z množství filosofických škol vybírali to, co se jim jevilo jako užitečnéPředstavitelem římského eklekticismu byl Marcus Aurelius Cicero, vynikající řečník, ale také státník a spisovatel.Je jeho zásluhou, že do latiny byla přeložena původní řecká filosofická terminologie.

                                                             NOVOPLATONISMUS

                                  Můžeme jej označit za poslední velkou filosofickou soustavu antiky. Platonovo dědictví rozvíjela po jeho smrti jeho athénská Akademie.Působila od svého vzniku /4.stol před n.l. / do roku 529 našeho letopočtu. Myslitelem , který této směr nejvíce proslavil byl Plotínos, který pocházel z Egypta a v Římě založil filosofickou školu, která se hlásila k Platónovu odkazu. Jeho filosofie je založena na úvahách o Jednom. Jedno vyjadřuje matematický pojem, který má vyjádřit počátek. Zároveň tím vyjadřoval i Platónovo dobro, a podle Plotínovy úvahy představovalo i Boha. V něm byl obsažen i svět Platónových idejí.Druhou veličinou pak byla Světová duše., její ž součástí byly i duše lidí.V člověku existuje napětí mezi hmotnou rovinou člověka a rovinou duše.Duše se touží navrátit k Jedinému. Návrat je však možný, jen když se tělo očistí katarzí a kontemplací.Kotemplace je poznání, ve kterém hraje významnou úlohu touha a láska. Takové poznání je základem změny poznávajícího. Příkladem to lze přiblížit tak,, že je to poznání zamilovaného, který objekt své lásky vidí zcela jinak, než , než např. učitel ve škole. Poznání se podle novoplatoniků může ubírat dvojí cestou.Od vesmíru a přírody ke zdroji krásy a lásky a nebo ponorem do svého nitra, v jehož hloubkách se zrcadlí hlubiny a základ lidského bytí. V těchto úvahách je novoplatónismus hluboce náboženskou filosofií., která ovlivnila i myslitele křesťanské. Plotínova filosofie, přes svůj úzký vztah k Platónovi se již značně vzdálila od předchozí filosofie řecké.Na druhé straně však tvoří most, po němž filosofie vykročila vstříc křesťanskému středověku.